Jak jste se vůbec dostala k designu? Bylo to ve vás už od začátku?

Nejspíš ano, akorát jsem nevěděla, že je to design. Moje cesta k designu jako takovému nebyla úplně jasná. Na vysokou jsem šla až v pětadvaceti, předtím jsem pracovala jako produkční. To mě bavilo, ale pořád tam byla ta touha něco vytvářet. Zpočátku jsem se hlásila na různé oděvní školy, protože jsem trochu šila. Přitom se mi pořád víc líbil design, ale neměla jsem na to odvahu. Nakonec jsem se odhodlala a vyšlo to, vzali mě do Ústí.

Změnila nějak škola vaše vnímání designu?

Ve škole jsem si začala uvědomovat, že design není jen o tom, jak věci vypadají, ale i o tom, jak fungují. Začal mě bavit průmyslový design, to, co se dostane k lidem. Podle mě je dobrý design ten, kterého si nikdo nevšimne. Kdežto když se vám třeba špatně sedí na židli, zaregistrujete to okamžitě. Hodně mě taky vždycky zajímal kontext, jak člověk předmět používá. Uživatel je pro mě stěžejní doteď. Nerada se dostávám do takových klasických nesplnitelných trojúhelníků, kdy se po mně chce, abych věci dělala rychle, levně a kvalitně.

Když děláte věci pořádně, má to nějaké nevýhody?

V první řadě je to hlavně nákladnější. V momentě, kdy se rozhoduju, jestli to udělat pořádněji, pomaleji a za vyšší cenu, nebo ne, volím si tu první cestu. Postupem času se učím dělat nějaké kompromisy, většinou se mi do nich ale nechce. Potřebuji mít věci dotažené, štve mě, když se něco nedělá pořádně, je to taková moje obsese.

Ve tvůrčím kolektivu máte samé muže. Jak se vám s nimi pracuje?

Ve studiu jsme denně s holkama, je to tady takové holčičí. S klukama vymýšlím ty kreativní věci. Dělá se mi s nimi dobře, mají na to takový techničtější náhled. My holky to zase tak úplně vypočítané nemáme, je v nás ale taková ta ženská intuice a cit na materiály. Jsou to dva jiné přístupy, které dohromady skvěle fungují. Hlavně když pracujeme na věci určené ženám, tam se mužská energie hodí.

Myslíte si, že je pro designérku –  ženu složitější se uplatnit?

Možná trochu. Když jsem jednou pracovala s partou truhlářů a chtěla jsem po nich, aby mi někde vyřezali jiný radius, měli z toho trochu srandu. Kdybych byla dvoumetrový chlap, možná bych všechno řešila rázněji, ale na to diplomatické vyjednávání se mi zase hodí spíš ten jemný ženský princip.

Anna Marešová - Luxury Oddments

Jak  jste se dostala k návrhu a výrobě erotických pomůcek?

To bylo takové pozvolné, plíživé. Jako bakalářský projekt jsem měla tramvaj. To jsem řešila hodně do detailů, musela jsem nastudovat i technické parametry, šlo o dost náročnou věc. Jako diplomku jsem chtěla dělat něco víc holčičího a taky něco, co bude snazší zrealizovat. Před diplomovým projektem jsem měla ještě klauzuru, dělala jsem větrnou elektrárnu. Jeden můj kamarád z jiného oboru si tu věž prohlížel a prohlásil, že mám všechny ty projekty takové hladké, že bych mohla dělat erotické pomůcky. Nebrala jsem to moc vážně, kamarád mi ale ukázal pár pěkných projektů. Já jsem si vzpomněla, že jsem nedávno viděla nějaké katalogy plné nekvalitních „plastových pekel“ a přišlo mi dost smutné, že tohle se pro ženy vyrábí. Tak jsem do toho šla a řekla jsem to svému profesorovi, kterému tenkrát bylo kolem sedmdesátky. Věděl, že nechci zaujmout, že to není žádný výstřelek a projekt mi schválil.

Jak to celé pokračovalo?

Hotový projekt jsem obhájila v roce 2011. Sada pomůcek Whoop.de.doo se líbila nejen lidem ve škole, dostala jsem za ní cenu ( Národní cena za studentský design 2011, pozn. red.). Po ocenění mi začala volat řada lidí, kteří si mysleli, že už jsou pomůcky vyrobené a dostupné k prodeji. Ozývali se i investoři, ale jejich požadavky a představy se mi úplně nelíbily. Dala jsem projekt na čas k ledu, v roce 2012 jsem založila studio a dělala na dalších věcech, mimo jiné na bazálním teploměru pro jednu švýcarskou firmu. Sice z mého návrhu ve finále zbyl jen základní tvar, ale byla to skvělá zkušenost, která mě dovedla zpátky k Whoop.de.doo. Rozhodla jsem se, že do výroby půjdu sama, abych si svůj projekt mohla řídit. Začala jsem nejjednodušším prvkem sady, Venušinými kuličkami.

Měla jste od začátku nějakou prodejní strategii?

Právě, že vůbec. Schovávala jsem si ale kontakty na lidi, kteří pomůcky poptávali. Nebyla jsem si jistá, jestli někdo bude mít reálný zájem, ale věřila jsem tomu. Postupně se to rozjelo, v současné době máme kuličky a vibrátor. Teď jsem v takovém „rozjímacím“ období. Řeším, jak celou firmu i značku nastavit, aby z toho mohl být větší podnik. Ráda bych vybudovala značku výrobků pro ženy, nemusí to nutně být jen erotické pomůcky.

Necháváte všechny součástky do pomůcek vyrábět v Čechách. Proč?

Dneska se všechno dováží z Číny, to mi docela vadí, protože v Čechách se potom zapomínají ty technologie. Je to pro mě sice obtížnější, každá firma pro mě dělá jinou součástku, musím tedy být se všemi v kontaktu, na druhou stranu mám nad výrobou osobní kontrolu. V podstatě by se dalo říct, že já sama dělám to, na co mají v Číně specializované agenty.

Jaké jsou reakce na vaše pomůcky?

Jsem se zákazníky v úzkém kontaktu, o to víc to prožívám. Každá pozitivní zpětná vazba je pro mě skvělým hnacím motorem. Pomáhá mi to, když mi ta práce úplně nejde. Hodně mě baví reakce lidí na barvy pomůcek. Máme černou, červenou a bílou, což jsou barvy s určitým nábojem. Vždycky ráda pozoruju, po které zákazníci sáhnou. Zajímavé je, že na Slovensku se nejvíc prodávají červené, těžké kuličky.

Byl někdo z vašeho projektu pohoršený?

Když projekt vznikal, rozesílala jsem dotazníky, abych zjistila nějaké informace. Na to reagovali dva moji kamarádi. Ani jeden z nich se na to úplně netvářil, říkali, že se jim víc líbila ta tramvaj a tohle, že je trochu mimo. Jeden z nich si potom o dva roky později ke mně přišel pro kuličky.

Máte mezi klienty spíš muže, nebo ženy?

Docela převažují muži, hlavně před Vánoci. Přesná čísla ale nemáme. Někdy muži přijdou a mají jasné instrukce, co koupit. Je vidět, že ženám je příjemnější tu pomůcku dostat, než aby si ji šly pořídit samy. Ženy k nám samozřejmě chodí taky. Nemáme konkrétní věkovou skupinu, já říkám, že to je pro ženy 25 plus.

Překvapilo vás něco během přípravy projektu?

Vlastně mě neustále něco překvapuje. Zajímavá je pro mě historie erotických pomůcek i ženská sexualita všeobecně. Vždycky jsem si myslela, že pomůcky jsou záležitostí 70. a 80. let, ale princip Venušiných kuliček existoval už 500 let před naším letopočtem. Užívání pomůcek bylo sice v některých érách tabu, pořád tu ale byly. Dost mě překvapil a pobavil i vibrátor, co se vyráběl v Československu v 70. letech. Byl z plastu, měl červenou a bílou barvu a průměr byl takový, aby se do něj vešla velká „buřtová“ baterka. Úplně to korespondovalo s tou dobou, kdy se maximálně využívaly dostupné materiály.

Máte třeba nějaké vtipné „historky z natáčení“?

Nejvtipnější je automatika, se kterou v týmu řešíme všechno, co se točí kolem erotických pomůcek. Je úplně normální, že vibrátory leží vyskládané při jednání v zasedačce na stole. Jednou jsem šla s vibrátorem v ruce převzít zásilku od pošťáka, vůbec mi to nedošlo. Mám taky jednu smutně vtipnou historku. Loni nás vykradli, naštěstí jsme na místo dorazili rychle, díky zabezpečení. Když jsme sem přijeli, mezi dveřmi ležel jeden z prototypů vibrátorů. Žádný z prototypů se tedy neztratil, takže jsem z toho vlastně neměla tak hrozný pocit. Podívala jsem se na ten vibrátor a řekla jsem si, že Whoop.de.doo žije.

Je nějaký projekt, do kterého byste nešla?

Určitě, mám řadu projektů, které jsem odmítla. Někdo po mně třeba chtěl anální kolík. Já jsem si ale řekla, že pomůcky budu navrhovat výhradně pro svou značku, a tím se to vyřešilo. Klient tedy odešel s prázdnou. Taky třeba vím, že bych si netroufla vyrábět pomůcky pro muže, to by podle mě měl dělat muž.

Ještě bych se ráda vrátila k vaší bakalářské práci, což byl návrh tramvaje. Proč nešel tento projekt do výroby?

V době, kdy jsem tramvaj navrhla, už byly tady v Praze už odsouhlasené tramvaje T15. Možná se s mým návrhem dalo jít i mimo Českou republiku, já jsem ale tu tramvaj navrhovala přímo pro Prahu. Chtěla jsem ukázat, že to jde i jinak. Byla jsem v kontaktu i s dopravním podnikem, ale už se s tím nedalo nic dělat. Trochu mě to mrzí, ne ani tak kvůli tomu, že nevyšel můj návrh, ale spíš kvůli tomu, že současný projekt stál velkou spoustu peněz a má řadu chyb, kvůli kterým do toho další spousta peněz ještě poputuje. A taky mi připadá, že se do Prahy ty nové tramvaje vůbec nehodí.

Říkala jste, že designéři dnes musí umět velkou řadu věcí, nejen dělat návrhy. Co všechno by podle vás měli zvládat?

Určitě je důležité umět si zorganizovat čas, udělat si harmonogram. Alespoň já to potřebuju, znám ale i střelce, kteří to nemají naplánované a prostě jedou. Já osobně musím vědět, kolik času si musím reálně dát na to, abych něco stihla, nemám moc ráda prodlevy. V celkové organizaci mi dost pomáhají znalosti z produkce, protože s firmou je spojená řada dalších věcí, mimo jiné i tuna papírování. Kdybych tu praxi neměla, vůbec bych svůj byznys nedokázala postavit na nohy. Vlastně jsem se dlouho učila říkat, že jsem designérka, protože neřeším jen samotné návrhy, ale i realizaci projektů a chod firmy.

Teď se primárně věnujete rozvoji své značky. Děláte kromě toho ještě něco jiného?

Minulý rok jsem pracovala na světelných sestavách vyrobených z vyhozeného laboratorního skla  (projekt Luxury Oddments- pozn.red.). To byla moje disertační práce, která mě moc bavila. Věděla jsem, že ten projekt můžu dělat v klidu, aniž bych byla na někom závislá. V momentě, kdy se u pomůcek zpozdí výroba jednoho kusu, je těžké vysvětlovat zákazníkovi, že to není naše chyba. A když nepracuju, hrozně ráda spím, nebo se chodím dívat do divadla, nejčastěji na přítele, který hraje v souboru Vosto5.

Foto: Veronika Vimmerová