Co  jste dělala před tím, než jste se dostala do Faurecie?

Studovala jsem ekologii v Ústí nad Labem. V posledním ročníku jsem si našla práci v Brně a při ní dodělávala školu. Pamatuju si, jak jsem jela na otočku z Brna, rychle jsme se převlékla, odstátnicovala a druhý den jela zpátky do práce. Ve studiu jsem pokračovala ve Zlíně, vybrala jsem si technologii a management výroby polymerů. Přitom jsem pořád pracovala.

Jak se vyvíjela vaše kariéra v Brně?

V Brně jsem strávila čtyři roky v jedné firmě. Původně jsem měla dělat asistentku ředitele, ale jemu se nelíbilo, že mám dredy a nechtěl mě přijmout. S tím nesouhlasil HR manažer. Řekl mi, že za měsíc se mu vrátí kolega, který by s tím mít problém neměl. Za měsíc doopravdy zavolal a pozval mě znovu na pohovor, tentokrát s manažerem. Tenhle pán mě přijal na pozici asistentky nákupu, kde jsem byla půl roku. Potom jsem dostala nabídku z oddělení bezpečnosti, tu jsem přijala a začala jsem dělat inženýra bezpečnosti životního prostředí. Po nějaké době mi začaly chodit nabídky z dalších firem. 

A v tu dobu přišla i nabídka z Faurecie? 

Místo ve Faurecii mi konkrétně nabídnuto nebylo, musela jsem si ho trochu najít. Srdce mě táhlo do Prahy, tak jsem se tam přestěhovala a zároveň oslovila kolegu, kterého jsem znala z různých školení. Ten mi řekl, že se uvolnilo místo bezpečáka ve Faurecii. Absolvovala jsem tříkolové přijímací řízení a byla jsem přijata.

Jaké byly začátky ve firmě?

Dost komplikované. Přišla jsem s novými, neozkoušenými projekty. A k tomu byla ještě většina zaměstnanců nově nabraných. Ze začátku jsme si s tím úplně nevěděli rady, ale věřili jsme, že to zvládneme. Postupně jsme se zapracovali a teď už všechno šlape.

Co přesně máte ve společnosti na starosti?

Dělám UAP manažerku v oddělení výroby výfuků. Mám pod sebou 4 mistry, celkově má UAP oddělení asi 120 lidí. V podstatě dohlížím na to, aby se ve stanoveném čase vyrobilo to, co má, a aby hotové kousky dorazily v pořádku k zákazníkovi. Přes den jsem hodně ve výrobě, pořád něco zařizuju a někde běhám, takže i když by se zdálo, že moje zaměstnání je sedavé, v kanceláři moc času netrávím.

Jak vycházíte se svými kolegy?

Mám skvělého kolegu výrobního manažera, který mi rozuměl už od začátku. Výrobákovi rozumí vždycky jenom výrobák. Celkově mám pocit, že mi při mém kariérních postupu hodně lidí pomohlo. A já se teď snažím pomáhat svým podřízeným. Chci, aby měli možnost růst. 

Co máte na práci nejradši?

Mám ráda moment, kdy vidím výsledky a vím, že se něco povede. Když je stabilní situace, mám větší prostor nadechnout se, podívat se na věc „z helikoptéry“ a přemýšlet nad tím, co bychom mohli udělat, abychom byli výjimeční. Jako manažer nečekám na příkazy, musím hodně plánovat a vymýšlet, jak skloubit všechny pracovní procesy dohromady.

Co vám práce ve Faurecii dala?

Díky své práci dokážu všude vidět efektivitu. Třeba i v přípravě snídaně. Vidím, že tady mám talíř, tady lžíci, mléko, džem a mikrovlnku a dokážu si to poskládat vedle sebe, abych zbytečně nemusela otevírat skříňky a neztrácela čas. Možná to bude působit, že jsem totální mimoň, ale když si to přenesete na práci, dává to logiku. Pokud dodržujete určité efektivní postupy, zvládnete všechno udělat normálně za osm hodin. A to je pro mě důležité, protože nesnáším workoholismus. Zároveň jsem se naučila být na sebe přísnější. Dřív jsem taková nebyla, ale postupně mi došlo, že když je na sebe člověk přísný, běhá, cvičí a má nějaký režim, dokáže ze sebe dostat mnohem víc.

Jak trávíte svůj volný čas?

Dřív ve svém „dredovém“ období jsem zpívala, nahrála jsem dokonce i desku. Ještě dnes si občas zazpívám, třeba na oslavách kamarádů. Teď se hodně věnuju sportu, jezdím na kole a na motorce, potom na snowboardu, v létě i na wakeboardu. Všechno dělám s přítelem, máme oba rádi adrenalin, zkoušíme různé věci.

Jaké vlastnosti musí podle vás mít správný manažer?

Pro manažera je podstatné mít vše zorganizované tak, aby zaměstnanci uměli fungovat pár dní bez něj. Samozřejmě je důležitá i kontrola, manažer musí být přísný, dohlédnout na to, aby každý dělal to, co má. Pokud je manažer moc měkký, může se mu stát, že lidi nebudou plnit plán, nebo třeba nepřijdou do práce vůbec. Není to ale tak, že by se měl chovat jako tyran, musí být zároveň taky spravedlivý. A musí si lidi vychovávat. Dobrého manažera nedělají čísla, ale lidi.

Vy sama vypadáte jako rozený pohodář. Jak přistupujete k životu?

Říkám si, že existuje spousta lidí, co mají opravdové problémy. Třeba jsou bez nohy nebo tak. Když se mi něco přihodí, snažím se k tomu přistupovat s nadhledem, je to možná částečně dané i tím, že už mám v životě něco za sebou, něčím jsem si prošla. V létě jsme měli v práci takové kritičtější období a já jsem ho zvládla jen díky pozitivnímu přístupu. Jeden můj kolega to okomentoval slovy: „Všude byl samej průšvih… a ty ses smála!“ 

Řekla byste o sobě, že jste ambiciózní?

U mě to není ani tak ambicióznost jako spíš chuť něco dokázat a víra, že to půjde. Vždycky jsem se se svými nápady svěřovala tátovi. Když jsem dělala muziku, z legrace jsem mu říkala, že natočím desku ve Francii, potom zase, že budu manažerkou. On se mi vždycky směje, že jsem blázen, ale nakonec, když se mi daná věc podaří, docela kouká. Ale je rád.

Co byste poradila lidem, kteří by se rádi jednou dostali na podobnou pozici jako vy?

Aby využili to, co mají. Člověk má dvě ruce, jednu hlavu a spoustu času. Když si něco usmyslí, zvládne cokoli. Pak už není nic, co by ho zastavilo. Brzdit se může jen on sám tím, že nechce. Důležité je začít něco dělat. Rozhodnout se, zakousnout se a jít.