Když někdo v mém okolí hledá práci, hned mě zajímá, jak na to šel a jakou zkušenost na pohovorech udělal. U Terky jsem byla zvlášť zvědavá. Není to totiž žádná juniorka – relevantní pracovní zkušenosti sbírá už téměř 10 let a její obor je navíc blízký tomu mému – marketing. Téma se tedy ukázalo být vhodnou záminkou pro společně snědený salát na Karlínském náměstí o polední pauze.

 

Kdo je Terka a co hledala?

Terka hledala práci primárně v online marketingu, ve kterém už má nemalé zkušenosti. Pozic z této oblasti našla vypsaných stovky. Zatímco dosud pracovala hlavně ve startupech, byla tentokrát otevřená i větším firmám a korporátnějšímu prostředí. “Můj poslední zaměstnavatel dluží mně i mým kolegům výplaty za několik měsíců. Říkala jsem si, že je možná načase vyzkoušet i vody stabilnějších společností, kde má člověk minimálně tu základní jistotu, že mu dorazí výplata,” směje se Terka a osvětluje tím, za jakých okolností skončila její práce pro předchozího zaměstnavatele.

Nabídky hledala jak na Proudly, tak na největším českém webu s pracovními nabídkami (však všichni víme, o jakém je řeč) a také skrze LinkedIn a známé. Protože už není žádný zelenáč – netají se tím, že díky období krize, kdy jako absolventka hledala práci, prošla za život více než stovkou pohovorů – odpovídala na relevantní pozice. Podle jakých kritérií vybírala, kam CV poslat? “Buď tam, kde mě zaujal brand, tedy hlavně známější společnosti, nebo tam, kde mě oslovil inzerát s konkrétní nabídkou,” vysvětluje. Z přibližně 25 rozeslaných CV byla pozvána na 15 pohovorů. Ze zbytku míst se většinou nikdo neozval.

Na CV pořád tak trochu záleží

15 pohovorů z 25 rozeslaných CV se mi zdálo jako slušné skóre. “Myslím, že hodně personalistů oslovilo moje graficky zpracované CV. Hned několik z nich mi ho na pohovoru pochválilo. Zaujalo, vystoupilo z davu a to od člověka, který se hlásí na marketingovou pozici asi očekávali. Pro některé nabídky jsem pak informace v životopisu upravovala na míru,” popisuje Terka svoji strategii. U některých firem také pohovoru předcházel úkol. “Tohle celkem chápu. Šetří to čas oběma stranám a personalista už pak ví celkem přesně, kdo naproti němu sedí. Na druhou stranu je celkem trapas, když si dá kandidát tu práci, obětuje několik hodin, udělá úkol a z firmy se mu následně vůbec neozvou,” krčí rameny, protože i s tím se setkala. Asi v 5 případech se jí společnost neozvala po osobním setkání či odevzdání úkolu.

Personalisté na jedničku

Obecně mluví o dobré zkušenosti z osobního setkání s personalisty. Shodujeme se, že se za posledních pár let v této oblasti (minimálně v Praze) opravdu něco hnulo. “Pokud můžu být konkrétní, tak úžasnou zkušenost jsem měla s Vodafone. Vůbec bych neřekla, že mě firma po osobní návštěvě může takhle nadchnout. Bylo vidět, že personalista má opravdu zájem a je ochotný dát si práci. Když mě nevybrali, osobně mi zavolal feedback a vysvětlil, proč upřednostnili někoho jiného a proč si myslí, že pozice není pro mě. To bylo super,” popisuje Terka konkrétní příklad s tím, že měl personalista pravdu. Nabízená pozice byla spíše o PR než online marketingu. Skvělou Candidate Experience si odnesla i z Glami a Twisto.

 

Sympatie dělá víc než odbornost

Na všech pohovorech se jí potvrdilo, že víc než specializaci a odborné zkušenosti hledají personalisté osobnostní fit. Nikdo s ní neprocházel a neodškrtával požadavky z inzerátu. “Mám pocit, že ty požadavky se v inzerátu vypisují spíš pro hrubou představu. Jinak jsme se s personalisty shodli, že hledají spíš tak nějak otevřené hlavy a lidi, kteří mají zájem a kapacitu si případné mezery doplnit. Rozhodně bych se od odpovědi na inzerát nenechala odradit tím, že pár bodů nesplňuji,” radí Terka. “Výhodou toho, když už člověk není juniorní, ale nějaké zkušenosti už za sebou má, je, že se nesnaží dělat lepší nebo říkat to, co má pocit, že se od něj očekává. Takhle jsme se třeba s jednou personalistkou shodly asi po 10 minutách, že jejich vysoce regulované pracovní prostředí opravdu není nic pro mě. Prostě neusilujete o to, aby vás vzali někam, kde vám to evidentně nesedí,” popisuje změnu v přístupu oproti svým absolventským hledáním.

Nejhorší zážitek

Nejhorší zkušenost udělala ve dvou nejmenovaných komunikačních agenturách. Z jedné se jí po odevzdání vypracovaných úkolů dodnes neozvali. Z druhé ji po vypracování case study pozvali na pohovor, který si podle všeho mohli odpustit. “Na pohovoru byl šéf i vedoucí týmu, do kterého bych nastupovala. Oba s notebooky a s absolutně lhostejným výrazem. Skoro se na mě ani nepodívali, na nic se nezeptali a řekli, že se ozvou do konce týdne. Popravdě jsem jim řekla, že snad ani nemusí. Za 15 minut jsem byla venku. Nicméně mi jejich kolegyně z HR skutečně napsala, že si kupodivu vybrali jiného kandidáta,” popisuje Terka. “Vůbec jsem takové jednání nepochopila. Měli už někoho vybraného? Bylo to výběrko jen z povinnosti? Už ve dveřích jsem jim připadala málo hezká na to, abych u nich pracovala? Byli tak nespokojení s odevzdaným úkolem? Člověka napadají různé věci,” krčí rameny s tím, že si firmu vybrala paradoxně kvůli jejich sympatickému brandingu.

Jak to dopadlo?

Nakonec byla přijata na tři místa, ze kterých mohla vybírat. Rozhodla rychlost a Terka nastoupila poprvé v životě do korporátního prostředí jedné “menší” české banky, kde byl možný a žádoucí nástup ihned. Zatím zpracovává nový pracovní režim – poprvé musí sedět v práci od 9 do 17 a přiznává, že práce je opravdu halda, je ale příjemně překvapená z “korporátních” kolegů. “Oproti startupům je fajn taková koncentrace seniornějších lidí, kteří mají profesně hodně za sebou, a od kterých se můžu fakt hodně naučit,” popisuje hlavní benefit, který ve velké firmě našla. “Na všechno jsou procesy a to bankovní prostředí je tak obezřetné, že se neustále bojím, abych něco nepodělala,” říká popravdě. “Koneckonců startupy jsou hlavně o pokusech a omylech, za které se většinou nikdo nezlobí, tady je to jinak,” uzavírá.