Lidi z byznysu, sportovci, celebrity, vědci, lékaři, cestovatelé, herečky… Ve Velké knize fuckupů, kterou Tomáš spolu s Ivanem Brezinou po čtyřech letech pořádání FuckUp Nights vydali, najdeš různé příběhy. Některé jsou z podnikání, některé ale i z rodiny nebo osobního života. Jedno mají společné. Čtenář či posluchač se z nich poučí líp a snáz než z desítky příběhů úspěchů. Pokud tě kniha zajímá, zapátrej v produkci nakladatelství Jan Melvil Publishing. 

Tomáš je radikální inovátor ze startupového prostředí. To je prostředí, kde se člověk (možná častěji než jinde) dostává do slepých uliček a občas musí i uznat, že tudy cesta nevede. I vlastní fuckupy Tomáše inspirovaly k myšlence, že by měla vzniknout platforma, kde se o neúspěších bude mluvit hodně nahlas. 

Tomáši, vy už se pár let věnujete nejen v Praze FuckUp Nights. Jak vůbec vznikl tenhle fenomén, mluvit o průserech a nejen o tom, co se podaří?

Jak co celé vzniklo? Já si vybavuju, že jsem kdysi testoval odolnost YouTube vůči vulgárním výrazům a podařilo se mi nakonec objevit nikoli "fuck" ale "fuckup". A to konkrétně nějakou bandu Mexikánců, kteří se bavili na parkovišti o tom, jak je to hrozný, že všichni kolem nich jsou úspěšní, daří se jim, vydělávají peníze, investují, rozjíždí firmy... a jenom jim se všechno - s prominutím - nedaří. 

Zamýšlí se tam nad tím, jestli jsou jenom oni tak divní, že jim to nejde a rozpadá se jim všechno, na co sáhnou, dělají průšvihy a nedaří se jim ani doma, ani v práci. Nebo jestli je to tím, že se o tom jen nemluví a to, co na nás kouká ze stránek Forbesu, z podcastů a internetových televizí, je jen iluze. Tak si řekli ne, a že by se mělo mluvit otevřeně o tom, jaký ten život je, že to není to, co se snaží tvrdit doba prostřednictvím všech těch médií, které se zaměřují na úspěch. Že neúspěch je ve výsledku důležitou součástí toho úspěchu a že lidi, kterým se nedaří, mají zbytečně pocit, že jsou k ničemu. Přitom v tom nejsou sami. Většina lidí kolem nich je na tom úplně stejně, jenom to nikdo na sebe neříká, všichni se tváříme, jak nám to jde, a paradoxně je na tom většina z nás mizerně. Ale není třeba zoufat. Je třeba o tom úplně normálně mluvit, což je to, co děláme na FuckUp Nights. Všem se uleví a současně, když člověk slyší, že i ti zdánlivě úspěšní si něčím procházeli, třeba ještě horšími věcmi než on, tak by mu to mělo dodat vůli se zvednout po těch pádech a jít se prát dál. 

Teď jsem trochu v pokušení zeptat se, proč jste zkoumal tu toleranci YouTube ke sprostým slovům.

Člověk v online světě dělá divný věci... zkouší, testuje, dívá se na nesmyslný věci a prokrastinuje. Tak tohle byla taková moje, trochu hardcore, prokrastinace. 

Tak tady prokrastinace vedla k zajímavému výsledku. Jak dlouho už FuckUp Nights vlastně děláte a kolik jich bylo?

První FuckUp Nights byla v prosinci 2014, čili je to přes 4 roky. Ale svět se sere neustále dál, takže je pořád z čeho vybírat a věřím, že materiálu bude dostatek i do dalších let. Příběhů jsem slyšel určitě tak 250, protože těch večerů bylo asi 70. Slyšel jsem 250 příběhů nezdarů v byznyse i v životě, ve sportu, v kultuře, ve vztazích, všechno možný... 

Dá se říct, v čem jsou příběhy fuckupů inspirativnější pro posluchače nebo diváky, krom toho, že nepochybně daleko méně frustrují...? Do jaké míry se člověk může poučit z cizího fuckupu?

Obecně platí, že z chyb se člověk poučí daleko víc a z chyb těch ostatních to ani nebolí, takže je to ideální formát takovýho moderního stylu učení. Za mě chybují ostatní, já chodím na FuckUp Nights, všechno to do sebe nasaju a až se ocitnu v situaci, která mi připomene některého z řečníků, tak už vím, jak by to mohlo dopadnout a co by se mohlo stát, protože se ty potenciální rizika naučím rozeznávat. Hlavní benefit je tedy v tom, že hubu si nabijou ostatní, ale já slíznu tu smetanu "lessons learned".

Jaký typ lidí, krom frustrovaných Mexičanů na parkovišti samozřejmě, FuckUp Nights vyhledává, kdo na ně chodí?

Vlastně úplně všichni. Já jsem si ze začátku myslel, že budou chodit jen sadisti, kteří se radují z utrpení jiných, ale to se vůbec nepotvrdilo. Chodí tam lidi, kteří chtějí rozjet nebo rozjíždí vlastní projekt, ať už je to aplikace nebo kavárna, investoři z různých skupin, kteří zase hledají zajímavý osudy nebo lidi a rozhazují tam svoje sítě, chodí tam umělci, kreativci, podnikavci všeho druhu a všech generací... nedávno byla v obecenstvu taková starší prošedivělá dvojice a ze vstupenek jsem zjistil, že to byli nějací profesoři, docenti... Ty lidi jsou hodně různí. Chodil často třeba Honza Hřebejk, a ne vystupovat, ale poslouchat. Možná tam čerpal náměty. 

Mám pocit, že to zasahuje prostě čím dál širší skupinu, ale mám dojem, že to jádro jsou startupisti, nebo mladí, podnikaví a neklidní... možná nás někdo takový poslouchá i teď, někdo, kdo svoji budoucnost nevidí v korporaci, kde bude sedět a plnit plán jako součást velkého stroje, ale chce něco sám zkusit rozjet, tak mu doporučuju, aby někdy přišel, nebo si koupil Velkou knihu fuckupů a přečetl si, co všechno ho může potkat a nejspíš potká a získá tím bazální startuperskou imunitu. 

Tak startupový prostředí nepochybně nějakou odolnost vyžaduje. Já jsem se dívala k vám na web na záběr těch speakerů - lidí z byznysu, podnikatelů, umělců, cestovatelů a podobně. A zaujalo mě, že tam moc nevidím politiky, ať ty celostátní nebo komunální. Vlastně si vybavuju jenom Dominika Feriho. Je to tím, že politici nechtějí o fuckupech mluvit, nebo je to záměr, že je neoslovujete? 

Já politiky nezvu záměrně, protože mě všichni štvou. Když už je musím poslouchat v televizi, tak abych je ještě poslouchat na FuckUp Nights, to bych nedal. Dominik byl výjimka, která potvrzuje pravidlo, ale žádného politika už tam nikdy nepozvu. Ten život dneska není o politice. Na věcech, které se dnes vidí a dějí v politice, by normální život nemohl stát. Ale fuckupů je tam tolik, že by možná stálo za to udělat úplně nový formát jako FuckUpy v politice a nemuselo by se to ani nijak inscenovat, myslím, stačí sledovat, co se děje. 

Tam by ale asi odpadala ta zábavná složka, která tam v tuhle chvíli nepochybně je. 

To je pravda, teď je to takový edutainment. Lidem to něco dá, někam je to posune, nebo možná i zasune, ale ve výsledku to zábavný je. A čím je to pravdivnější, tím je to zábavnější. 

Jak vlastně speakery vybíráte a na základě čeho? Oslovujete je, nebo už se občas hlásí i sami? Jak se hledají lidé s přínosnými fuckupy?

Já vlastně systém nemám. Nemáme žádný plán nebo systém, ty máme v práci. Tohle děláme spíš punkově, ale mám tam pár takových impulzů, které sleduji a kterými se řídím. Když je někdo hodně úspěšný, mluví se o něm a píše, tak tomu volám, protože chci, aby současně řekl, co je za tím, jaký těžký chvíle a tak. Takže když vyjde třeba ve Forbesu 30 pod 30, tak se hned snažím ty lidi vytáhnout, aby řekli, co taky podělali. To se stalo třeba Standovi Gálikovi, který založil pánské krejčovství, napsal knihu Jak jsem stopoval letadlo a ocitl se v žebříčku Top 30 pod 30. Ale nikdo už nevěděl, že ten den, kdy Forbes vyšel, se se Standou rozešla přítelkyně, přišel o bydlení, neměl nic, byl totálně na dně, ale všichni si paradoxně mysleli, jak se mu zrovna hrozně daří. A o tom mluvil na FuckUp Night, jaký je to paradox, že si všichni můžou myslet, jak se vám daří i ve chvílích, kdy jste totálně na dně. On to nakonec přetavil v to, že vyrazil do zahraničí napsat tu knížku, atd., atd., a ve výsledku ho ten fuckup posunul někam jinam. Takže mě to samotnýho baví, co všechno tam člověk najde.

On je to vlastně trochu život "bez filtru" těch sociálních médií... Stává se, že vás člověk odmítne, protože neví, o čem mluvit, nebo má dojem, že nemá nic nosného?

Tak 20 % odmítne, protože mají pocit, že nemají nic tak mimořádného. Takže jsem mluvil třeba s šéfama velkých firem, kteří mi řekli, že by hrozně rádi vystoupili, ale nemají nic zajímavého. Tak já vždycky říkám, že to zkusím třeba za rok, že třeba mezi tím něco proběhne. Potom bych řekl, že častěji odmítají ženy, což je zajímavý, ale mívají častěji dojem, že nemají nic tak nosného pro publikum. Chlapi nemají problém udělat na 10 minut prezentaci s animací z toho, že jim ráno došla zubní pasta. A pak jsou totální kreténi, který řeknou, že mají jenom úspěch a žijou jenom budoucností. To je blbost, ale to se taky stane. 

A je to reálně možný - být úspěšný, řekněme na vrcholu, a nemít za sebou nějaký ten fuckup?

No, oni si primárně ty lidi "na vrcholu" nebo ti úspěšní tak sami nepřipadají. Pořád je tam něco, co je vnitřně zneklidňuje a to, že neví, co přijde. To je jako když čtete pohádku. Příběh taky vrcholí tam, kde se dějou nějaký fuckupy a zvraty. To, že bych potkal někoho, kdo si v klidu a pohodě pluje na obláčku a prohlašuje, že je na vrcholu, to moc neznám. To je jenom taková představa z billboardu, kde je týpek "za vodou" a leží někde na pláži v kloboučku s nějakým drinkem. Jestli takhle vypadá naše představa "být za vodou", tak to je hodně špatný. 

*

Zajímá tě, jaké fuckupy se můžou stát na FuckUp Nights a jaké Tomášovi zůstaly intenzivně v paměti? Jaký je jeho velký fuckup? Poslechni si zbytek podcastu a inspiruj se!