Maxime, nedávno se ti v Havířově stal větší úraz, jsi už doléčený?

Tolik zase ne, protože mám pořád jizvu na puse a nemůžu moc kousat. Doufám, že se to brzo spraví. Navíc mám furt strach, aby se to neopakovalo. 

Krátce poté jsi právě stejný trik zajel znovu, takže mentální blok už asi tolik není?

Snažím se to překonávat, protože se mi ten trik vůbec nechce dělat, ale bojuji s tím. Obecně se mi nyní moc nechce do triků, kdy se otáčím hlavou dopředu, protože mám furt v hlavě tu představu. Dá se říct, že vím, jak chutná beton. 

Jak překonáváš větší zranění a pády?

Výrony kotniků a podobně jdou překonat lehce, protože si příště při triku dávám větší pozor, abych neopakoval chybu a tímpádem bolest. Výron bolí hodně. Na další zranění asi nemůžu odpovědět, sám jsem na to úplně nenašel recept.

Jak vnímáš situaci kolem skateboardingu na olympiádě? Jeden tábor říká ano, druhý ne.

Já patřím určitě do prvního táboru. Do sportu se dostane více peněz, budou nové skateparky a lidi jsou k tomu sportu obecně otevřenější. Je běžné, že rodiče nyní podporují svoje děti. Když já jsem začínal, byl jsem nenáviděný učiteli i učitelkami, přitom oni měli být ti, co mě mají podporovat. Ježdění na skatu brali jako flákání na ulici. Jsem rád, že mladší generace to má jednodušší. 

Poslechni si celý podcast na Soundcloudu nebo Spotify.