Tenhle student z Brna není tak úplně běžný, napadne tě asi, když si prohlížíš jeho profil na LinkedIn, kde má více než 500 spojení. Na svém portfoliu má hned několik úspěšně rozjetých a prodaných projektů a nápadů. Už několik let se pak věnuje projektu FaceUp Technology, který zaujal i jednoho z investorů do Kiwi.com Jiřího Hlavenku, který ho svou investicí pomohl dostat do světa. S Honzou jsme si v podcastu povídali o jeho cestě k podnikání, angažovanosti, o šikaně i českém školství a politice.

Honzo, omlouvám se, že se budu opakovat, ale ačkoli se tě na to ptají všichni, musím taky. Začal jsi podnikat ve 12 letech a mně to prostě pořád nepřipadá úplně normální. Jak se to tedy stalo?

No, mně asi hodně věcí, které dělám, nepřipadá při nějakém vzdálenějším pohledu úplně normální. Tohle asi není ta jediná věc. Co se týče podnikání, tak já ani vlastně nevím, jestli se dá říct, že podnikám od 12. Mně to tak tenkrát určitě nepřišlo, pro mě to byla zábava mimo školu. Pak se to ale začalo tomu podnikání čím dál víc podobat, což jsem sám musel uznat. Začalo to ale obchodováním s akciemi ve 12. Já jsem chtěl být vždycky vědcem, zajímala mě příroda, ale i leadership. Vždycky jsem se mezi dětmi snažil být tím vedoucím skupinek, rád jsem vyhrával, ale snil jsem spíš o Nobelově ceně.

Ve 12 jsme pak jednou jeli s tátou k zubaři asi o hodinu dřív, zůstali jsme v autě a poslouchali rádio a tam zmiňovali problémy Facebooku se vstupem na burzu, tak jsem se táty zeptal, co to jsou akcie a on mi to vysvětlil. Mě to zaujalo, tak jsem se tím začal trochu víc zabývat a pak i nakupovat za nějaký našetřený stokoruny.

A ty jsi z podnikatelského prostředí? Je to částečně impuls z rodiny, hráli tam rodiče roli?

Já si nemyslím, že ji hráli nějak výraznou ve smyslu, že by mě do toho prostředí přivedli. Spíš byla ze strany rodičů vždy podpora ve všem, co jsem dělal. Když jsem trénoval, tak se mnou jezdili na závody, když jsem rybařil, tak jezdili na ryby, když mě bavila archeologie, tak jsme trochu „vykrádali“ některý archeologický lokality a tak. Takže ta podpora vždycky byla a když jsem přišel s podnikáním, byla tam zase. Podpora, abych dělal, co mě baví. Skrze taťku jsem spíš nahlédl do světa managementu a IT, protože nepodniká, ale vede firmu, takže nějaká návaznost by tam asi byla…

David Špunar, Honza Sláma a Pavel Ihm - zakladatelé FaceUp Technology

Řekni mi, jak se daří nacházet investory pro svoje nápady, když ti ještě není 18? Jak se tohle dělá…?

Já s tím mám dvojí zkušenost, protože jsem investora hledal dvakrát. Poprvé neúspěšně a podruhé celkem v pohodě. Ta hodně neúspěšná zkušenost byla, když mi bylo 15, 16 let a s kamarádem Jirkou Diblíkem jsme se rozhodli založit NetAd, což měl být startup, který by spojoval značky a influencery. To byl nápad, který dnes už dělá spousta firem, ale tehdy to nedělal nikdo. Zkoušeli jsme oslovit několik investorů a skončilo to tak, že se většinou dobře pobavili. My jsme totiž plánovali budgety na několik let v řádu set tisíc. Prostě jsme přišli na schůzku s tím milionářem nebo miliardářem s tím, že máme nápad, na jehož rozjezd potřebujeme 140 tisíc. Takže nás spíš povzbudili, protože jim připadalo fajn, že děláme něco mimo školu a nějak se rozvíjíme, investice z toho nebyla, ale posunulo nás to dost.

Podruhé jsem se s investory setkal, když jsem v 17 rozjížděl aplikaci Nenech to být, která začala pomáhat na pár prvních školách tady v Česku a říkal jsem si, že by bylo fajn to nějak rozvíjet do zahraničí a že to asi bude stát nějaké peníze. Dva dny nato jsem mluvil s jednou redaktorkou, protože jsem v té době dělal marketing pro nějaké další společnosti, a domlouvali jsme spolu nějaký PR článek. To byla hrozně milá paní, bavili jsme se spolu asi hodinu. Když jsem si ji chtěl přidat na LinkedIn, zjistil jsem, že novinařina je její koníček, ale jinak je to angel investor. Tak jsme jí volal znova, jestli se nemůžeme potkat ještě kvůli něčemu jinému než kvůli článku, protože bych Nenech to být rád šířil do zahraničí. Jí to připadalo skvělý s tím, že do toho jde. Pak ale došlo na její straně k nějakým problémům, kvůli kterým nám nemohla tak úplně pomoct. Skončilo to dohodou, že pokud neseženeme jiného investora, tak ať se ozveme do půl roku. Známý mě tehdy spojil s Jirkou Hlavenkou, kterého už jsem v té době znal z různých médií a přednášek a obdivoval. Spolu jsme si padli do noty a řekli jsme si, že to rozjedeme.

A tohle byl ten impuls toho zplnoletnění?

To přišlo dřív. Měli jsme s kamarády něco jako vývojářské studio a dělali pro klienty aplikace na zakázku, třeba pro Toyotu, Nikon a další firmy. Dělali jsme to tehdy šíleně pod cenou (smích). Potom jsem měl e-shop, kde jsem prodával brýle pro virtuální realitu, což byla docela sranda dělat načerno, ale nakonec jsem došel k názoru, že dávat faktury není špatné. Do toho jsme měli i nějaké vlastní aplikace jako Tahák do kapsy nebo hru 5 sekund, teď už má oboje pár set tisíc stažení. I tam jsme potřebovali něco vydělávat na reklamě a faktury byly potřeba.

Jak se vlastně tvářili rodiče, když jsi přišel s tím, že bys chtěl zplnoletnit?

Já si myslím, že oni s tím tak trochu počítali. Už když přišel ten nový zákoník v roce 2014 a byla tam možnost nechat se zplnoletnit kvůli podnikání. Už v té době jsem si četl rozhovory s klukama, kteří si tím třeba prošli a říkal jsme rodičům: To by bylo fajn, kdybych byl do 18 tak daleko, že bych to potřeboval. A ve výsledku sami viděli, že to potřeba je, když mi párkrát nikdo nezaplatil, protože vlastně neexistovala žádná smlouva nebo faktura…

Nenech to být, což je projekt, který jsi už zmiňoval, ale i FaceUp Technology, kterému se aktuálně věnuješ nejvíce, se zabývají tématem šikany. Proč a čím tě zaujalo zrovna tohle téma?

Já jsem ses šikanou setkával na základce celkem dost, ale hlavně jako součást takové té mlčící většiny, která nebyla přímou součástí, chtěla nějak pomoct, ale nevěděla jak. Pak jsem i pomáhat začal. Před pár měsíci mi napsala jedna tehdy šikanovaná spolužačka, že jsem byl jediný člověk, kvůli kterému ještě dokázala do té školy přijít. Já jsem se vždycky snažil si s ní povídat a podporovat jí a tak. Takže nejdřív jsem byl pasivní, pak jsem se snažil pomáhat aktivněji, ale samozřejmě to přineslo nějaké negativní aktivity těch agresorů i vůči mně. Když jsem se to snažil řešit s třídní učitelkou, jen se to zhoršilo. Takže tam bylo trochu zoufalství, že nejenom nedokážete pomoct ostatním, ale ani sobě. Nakonec se to alespoň pro mě vyřešilo odchodem na víceleté gymnázium. Tam už bylo všechno v pohodě, ale měl jsem tu šikanu v podvědomí jako něco, s čím je třeba něco udělat. Když jsem pak na konci roku 2016 prodal ten svůj e-shop s brýlemi pro VR a ještě jsme s kamarádem prodali aplikaci takového dárkového asistenta, řekli jsme si, že by bylo fajn pro změnu udělat něco, co bude pomáhat.

Mohl bys teď trochu nastínit, jak ta aplikace FaceUp Technology pomáhá s tou šikanou bojovat? 

Řekli jsme si, že by bylo fajn bojovat s tou šikanou globálně, takže máme různé aplikace podobné Nenech to být v různých zemích světa. Nejprve jsme vyvíjeli takový hodně komplexní systém na zajištění bezpečnosti a bezpečného klima na školách v Americe, takže jsme nějakou dobu byli v Silicon Valley, Miami, New Yorku, Los Angeles, a tak. Tam jsme se to snažili nasazovat na místních školách a zachraňovat životy. Tam je totiž velký podíl sebevražd a je to o dost drsnější než v Česku... i než v Brně. Časem jsme zjistili, že jsme ti aplikaci trochu "přeboostovali", že to byl zbytečně složitý software a ty školy neměly kapacity, aby se mu věnovaly, čili jsme to zase zjednodušili více do podoby původního Nenech to být. A takhle se to snažíme rozvíjet v dalších zemích světa, včetně a primárně pak v České republice, která je pro nás nejdostupnější. Zastoupení ale máme i v Indii, Jihoafrické republice a dalších zemích světa. 

Jak moc se od sebe liší v jednotlivých zemích ty přístupy a školství? Koneckonců Česko, Amerika, Indie, to musí být pokaždé jiný světa. Dá se to srovnat?

Co se týče šikany, tak největší kontrast je Evropa a Amerika. Když srovnám Česko, Slovensko, Švýcarsko, Rakousko, tak to je docela podobné. Rozdíl ve srovnání s USA je razantní. Jak jsem už zmiňoval, je to tam mnohem drsnější. Když jsem se procházel po Silicon Valley a ptal se náhodných dětí, zhruba každý třetí věděl o někom ze školy či svého okolí, kdo spáchal sebevraždu. Kdyby ses ptala v Česku, tak by žádné z dětí nechápalo, proč by se měl nějaký jeho spolužák zabíjet... Narazil jsem i na dívku, která viděla, jak se její spolužák nechal záměrně přejet vlakem a podobně. Americkým fenoménem je i ta střelba na školách, v Miami jsme byli nedlouho po jednom takovém případu, kdy se ukázalo, že střelec byl obětí šikany a chtěl se spolužákům pomstít. Takže Amerika je drsnější. 

Druhá věc je to, co všechno děcka považují za šikanu. Tam je trochu ironie, že v USA děti řeší i drobnosti a blbůstky. V Česku je takový postoj, že dokud neteče krev, není to šikana. To je bohužel postoj, který zastává i nemálo ředitelů škol, se kterými jsem se setkal. V USA zase mají tendenci upozorňovat na každé zasmání či pošťouchnutí a moc nevidí ten rozdíl mezi kamarádským pošťuchováním a šikanou. 

Třetí věc je, že se o tu problematiku školy daleko víc zajímají. V Česku se šikanou zabývá metodik prevence, kterého by ze zákona měla mít každá škola, ale nikdo neurčuje velikost jeho úvazku a vlastně ani moc jeho vzdělání. Existuje nějaký povinný kurz, který je asi trochu "za trest". Úvazek tohoto metodika je často třeba 0,1 úvazku. Na některých školách je to i neplacená funkce ke stávajícím povinnostem pedagoga. Není tedy divu, že ten dotyčný nemá moc čas ani motivaci se klimatem na škole opravdu zabývat. V Americe jsem se setkal s tím, že na každé škole mají speciální pozice Cancler, kterých je na škole třeba i šest a zabývají se problematikou na plný úvazek. 

Pavel, David a Honza

Jak na vaše appka vlastně funguje? Když se někdo cítí ohrožený šikanou, tak si ji stáhne?

My hlavně cílíme na tu mlčící většinu, na tu část třídy, která to vidí, ráda by pomohla, ale bojí se. Správně by se měli zvednout a zajít za tím metodikem, vysvětlit mu, co se děje, a ten by to měl řešit. Ale setkáváme se s řadou problémů. Nikdo nechce být ten, kdo to práskne a vystaví se riziku, že se ta šikana obrátí i proti němu. Nechtějí žalovat a udělat problém tomu, kdo šikanuje, i to je mnohdy jejich kamarád. A další problém je ten, že jdou často za třídním učitelem, který neví, co dělat. Většinou to nějak ututlá a nechce být ten, kdo má šikanu ve třídě. A problém je, že i v případě, že dotyčný udělá vše dobře a zajde za metodikem, tak ten mnohdy neví, co dělat a mnohdy situaci spíše zhorší než zlepší. 

Vytvořili jsme proto takový anonymní kanál mezi učiteli a dětmi, který by se dal nejlépe popsat jako online schránka důvěry. Je jak pro mobily, tak pro web. Na webové rozhraní se zaměřujeme více, protože je pro děti jednodušší - nemusí nic stahovat. Je to anonymní a žáci tam mohou napsat přímo tomu metodikovi a napsat mu jen to, co chtějí, nejsou totiž vystaveni tomu tlaku otázek, kdy by museli ukázat prstem. Metodik by měl vědět, jak to řešit a pokud ne, jsme tady jako podpora, která ho může dovést ke správnému řešení. 

Na kolika školách to dneska lze využít?

Nejsem si jistý podle států, ale dohromady jsme na 1 265 školách a v ČR je to rozhodně většina. 

*

Na jaké problémy Honza a jeho tým naráží v českých školách? Co by chtěl změnit? Zvažuje vstup do politiky? Poslechni si zbytek rozhovoru buď skrz Sound Cloud, Spotify nebo Apple Podcast.