“Vyoutovat se v Česku v práci s sebou nese velkou nejistotu. Podle letošního průzkumu mezi LGBT pracovníky organizovaného Prague Pride a Kanceláří ombudsmanky zakouší téměř čtvrtina dotazovaných v práci často negativní postoje a 11 % respondentů se v uplynulých letech setkalo s diskriminací a obtěžováním. Nežijeme tak sice v Rusku, kde otevřeně přiznaná sexuální orientace může někoho stát pravděpodobně místo, ale nežijeme ani v Nizozemsku, kde je vaše sexuální orientace něco jako barva očí a na homosexualitě nepřipadá nikomu nic výjimečného,” popisuje situaci psycholog Richard Lukáš. “Češi jsou proklamovaně tolerantní, bohužel to ale neznamená, že vaši orientaci lidé skutečně respektují jako plnohodnotný vztah. Pokud tedy někdo přemýšlí nad tím, zda se vyoutovat nebo ne, vstupuje do velké nejistoty,” vysvětluje.

Je situace v Česku nějak specifická? V jistém ohledu ano. Historie zde hraje svou roli. “Žijeme ve společnosti, která si neprošla liberalizačním hnutím konce 60. let jako na Západě. Témata jako ekologie, gender a práva homosexuálů jsou u nás stále mnohými hodnocena negativně jako neomarxistická a podle toho také často vypadá chování mužů k ženám, k menšinám, k homosexuálům... Pokud v některých firmách například žena odmítne sexuální narážky, může být považována za feministku, což je vnímáno jako negativní pojem, a je vysmívána,” vysvětluje Richard.

Češi tolerují, ale ne vždy respektují

“Vyoutovat” v práci se rozhodl například IT recruiter Dominik (24) a příliš neváhal. Coming out před rodinou a blízkými měl za sebou už od střední školy. Na střední škole jeho orientaci nepřijali všichni okamžitě. “Bylo to asi dané i tím, že jsem žil na východě Slovenska. Tam je mentalita trochu jiná a nevyhnuly se mi posměšky, divné pohledy ani narážky. Všichni to ale časem přijali i díky mojí otevřenosti,” vysvětluje s tím, že jeho orientace je pro něj součástí vlastní identity a rozhodně by se jí netajil v žádné práci, o to méně v tolerantní Praze.

Jana (25) má zkušenost dobrou i špatnou a ta špatná ji dovedla až ke kariérní změně. „Když jsem se na předchozím místě vyoutovala, měli s tím problém starší kolegové a nadřízení. Vedlo to k tomu, že postupně ubývalo pracovních cest a schůzek a moje náplň práce se redukovala jen na klikání do počítače a zaškrtávání vyhovuje či nevyhovuje. Za mými zády navíc neustále kolovaly nějaké drby na téma mojí orientace,“ popisuje svou zkušenost Jana, která tehdy pracovala jako testerka v jedné pražské firmě. Z firmy nakonec odešla a nastoupila na pozici vývojářky v jiné firmě. Ani špatná zkušenost ji ale nezabránila mluvit o své orientaci a skutečnosti, že žije s přítelkyní, otevřeně. „Tady to najednou vůbec nebyl problém. Všichni to berou jako přirozenou součást života a klidně se bavíme o osobních věcech a o tom, co jsme podnikly s přítelkyní o víkendu,“ říká Jana s tím, že ani všechny firmy v Praze nejsou zatím zdaleka úplně osvícené.

Mladý učitel Jakub (27) pracuje na jedné plzeňské základce. “O mojí orientaci ví nejbližší kolegové v kabinetu a několik kolegyň, které jsou mého věku. Netajím se tím, že žiju s přítelem a na přímou otázku bych nedokázal lhát, ale starší kolegyně a kolegy taková možnost většinou ani nenapadne, a tím je to snazší,” vysvětluje Jakub, proč o tom, že je gay, většina jeho kolegů neví. Nemá přitom obavy z jejich reakce, ale spíše z případné reakce některých rodičů. “Učím v části Plzně, kde se hodně lidí zná a lidé by si to nepochybně postupně řekli. Nechci čelit situaci, kdy by některým rodičům vadilo, že učím jejich děti,” vysvětluje Jakub, který denně jezdí do práce přes půlku města a souhlasí s tím, co říká Richard – Češi tolerují, ale ne vždy respektují, a to zvlášť v případě, když jde o děti.

Diverzita začíná být pro firmy hodnota, nikoliv problém

“Velkou roli v tom, zda se člověk rozhodně jít s kůží na trh nebo nikoli, hraje určitě pracovní prostředí a kolektiv, ve kterém se nachází. Řada firem už dnes nechce přicházet o talentované pracovníky jenom proto, že mají odlišnou sexuální orientaci či jsou například z menšinového etnika. Existuje proto oblast diversity management, která pomáhá členům různých menšin, náboženských, kulturních, etnických či sexuálních, překonávat předsudky a diskriminaci v práci a také narovnává podmínky pro heterosexuální a homosexuální pracovníky,” vysvětluje Richard současné trendy ve firmách v této oblasti.

Jak to ale vypadá v praxi? “Firmy podporující diverzitu podporující dnes zavádí interní praktiky a pravidla, která jasně signalizují, že různost je hodnotou, a ne problémem. Například slaďují benefity tak, aby z nich mohli těžit i LGBT páry. LGBT rodiny a páry jsou přirozeně zvány na firemní společenské akce či akce pro děti, mohou čerpat volno na svatbu a podobně,” popisuje Richard. Poukazuje také na to, že některé firmy dnes podporují sexuální menšiny otevřeně a mají například interní programy podporující LGBT menšinu či vlastní vůz na Prague Pride – např. Google, IBM, Amazon, Microsoft a další. Myslí si, že za coming out v ČR nikoho vyhazov nečeká. “Člověk se ale nepochybně může potkat s posměšky či narážkami a může dojít i ke zpomalení kariéry,” uznává a s tím, že osobně negativní zkušenost nemá. Pracoval vždy v respektujících kolektivech.

"Nechápu, že dnes ještě homofobní lidé existují. Orientaci si člověk nevybírá."

Že roli hraje firemní kultura, potvrzuje i Mirek (24), který nějakou dobu pracoval jako asistent v jedné z největších tuzemských bank. “V bance o tom, že jsem gay, nikdo nevěděl. Bylo to ale dané i tím, že se na osobní život nikdo moc neptal. Při přímé otázce bych rozhodně nelhal. Zároveň to ale nikomu proaktivně nesděluji,” vysvětluje. Dnes se živí jako profesionální tanečník. Tam o jeho orientaci naopak vědí všichni. “Je to tam zcela běžné a nikdo se nad tím nepozastavuje. Vlastně nechápu, že dnes ještě homofobní lidé existují. Orientaci si člověk nevybírá,” uzavírá Mirek.

Viktorie (23) pracuje jako HR v menší IT firmě. Ta má kolem 60 zaměstnanců a asi nikoho nepřekvapí, že jsou to hlavně muži. Viktorie se ve vztazích nenechává limitovat pohlavím a ve chvíli, kdy do firmy nastoupila, slavila zrovna společný rok s přítelkyní. Svojí orientaci si zpočátku nechala pro sebe. „Chvíli trvalo, než jsem se rozhodla o své orientaci promluvit. Mlčení pro mě byl štít proti případným narážkám a jiným nepříjemnostem,“ vysvětluje Viktorie, která se svěřila, jakmile se ve firmě cítila dostatečně „bezpečně“. „S distribucí informace nebyl problém. Stačilo se jednou zmínit a chlapi si mezi sebou novinku okamžitě rozšířili. Jsou opravdu větší drbny než ženské,“ směje se Viktorie. V práci na žádný problém (krom pár vtípků) nenarazila. Připisuje to mladému kolektivu a zároveň má dojem, že ženy mají coming outy obecně o něco snazší.

Ovlivní tvůj coming out chování kolegů? Recruiter Dominik říká, že s tím zkušenost nemá. “Existují situace nebo narážky na hraně, ale vždy jsou součástí humoru, který na pracovišti máme. Vím, že nejde o snahu mě nějak ponížit nebo urazit a nemám s tím problém,” vysvětluje. Ne každý samozřejmě dokáže humor v tomto ohledu vybalancovat a ne každý, koho se týká, ho zvládá akceptovat. “Záleží hodně na psychických vlastnostech jedince. Pro úzkostnější lidi může být stresující už to, že si někdo ze sexuální orientace udělá „nevinný vtípek“, což by jiného člověka zase neurazilo,” myslí si Richard. “Existuje dokonce teorie menšinového stresu, která říká, že předsudky, stigma a diskriminace vytváří sociální prostředí, které je pro příslušníky menšin tak stresující, že ovlivňuje jejich fyzické i psychické zdraví, potažmo spokojenost a výkon v práci.”


Říct, či neříct?

Tak tedy ano či ne? “Výhodou vyoutování a případného přijetí okolím je menší míra stresu na pracovišti, což vede k větší spokojenosti a duševní pohodě daného člověka. Jako výhodné vidím nechat si svou sexuální orientaci pro sebe pouze v prostředí, které je natolik ohrožující, že není vůbec bezpečné jít s pravdou ven,” radí Richard Lukáš.

Výzkumná zjištění nicméně potvrzují, že nevyoutovaní jedinci jsou méně vystaveni jakékoli formě diskriminace než otevřeně LGBT kolegové. “Na druhou stranu je ale práce důležitou součástí našich životů, trávíme tam třetinu dne, navazujeme tam důležité vztahy a nemít možnost tam otevřeně mluvit o svém životě musí být velmi frustrující. Takové prostředí bych se nebál nazvat diskriminující a dle osobní odvahy jedince bych buď doporučil takové pracoviště opustit, či hledat cesty, jak bojovat za svá práva,” doporučuje s tím, že přehnaná konformita může mít negativní vliv na sebevědomí a spokojenost daného člověka.

*

Co si o tom myslíš ty? Klidně nám napiš na blog@proudly.cz!