Není paměť jako paměť

Přesnější by bylo říct, jak ovlivňuje paměti, protože lidský mozek ukládá velké množství informací a jejich organizace není vůbec tak jednotná, jak by se na první pohled mohlo zdát. V první řadě máme paměť explicitní. Do ní, zjednodušeně řečeno, spadá všechno, o čem můžeš vyprávět ostatním. Explicitní paměť obsahuje termíny, data, konkrétní vzpomínky na události a vše, co se v ní nachází, je zcela přístupné naší mysli.

Její paměťová příbuzná, implicitní paměť, je před našim vědomím mnohem stydlivější. Obecně se dá říct, že se do ní ukládají naše pocity o okolním světě, které sami nemusíme umět ani popsat či si jich být vůbec vědomi. Naše reakce na různé situace jsou založené na kombinaci informací z obou typů paměti, ovšem implicitní paměť je pokaždé rychlejší a instinktivnější.

Představ si léto. Než odjedeš na imaginární dovolenou, pošlu tě do mojí smyšlené zarostlé zahrady, kde budu potřebovat vytrhat plevel a zalít neexistující jahody. Když se zabereš do práce, najednou se kousek od tebe něco v trávě rychle pohne a nejlepší způsob, jak ten pohyb nazvat, bude “zavlnění”. V ten moment tvůj mozek má možnost otevřít dvě knihy. V jedné se píše o tom, jak jsem ti říkal, že jsem natáhl do zahrady hadici a přesně v 15:00 spustím vodu. Autorem téhle knížky je explicitní paměť. Ve druhém spisu, který má mozek možnost si přečíst se píše: “HAD!” Možná spíš než knížka by se dalo říct, že je to zpráva z mozkového Twitteru a přijde od implicitní paměti. A jak už je u tweetů zvykem, mozek okamžitě zareaguje přehnaným způsobem a vyšle tě bleskovou rychlostí z podřepu do vzduchu.

Dřív než bude pozdě

Proč má implicitní paměť navrch? Náš mozek je nástroj, jehož hlavním úkolem je rozpoznat vzorce aktivity v okolním prostředí, které by mohly být nebezpečné. My všichni jsme potomky těch jedinců, kteří se při zašustění v keři rozhodli vzít nohy na ramena, místo aby se šli podívat, odkud že to vychází to dunivé vrčení. Když potom z keře vyběhl hladový šavlozubý tygr, měl náš předek dostatečný náskok a mohl večeřet se svojí rodinou, místo aby se stal hlavním chodem na šelmovité party. 

Implicitní paměť je nástroj, do kterého se takové zážitky ukládají pro budoucí použití. Při stresové reakci s vyšším přívodem krve dodáváme do mozku více energie v podobě glukózy a kyslíku. To nám umožňuje rychleji a trvaleji vytvořit spojení, která nás lépe připravují na situace, v nichž může jít o krk. Zároveň jde extra energie do vytváření explicitních vzpomínek, které vytvoří jasný obraz takové situace. Ten může být posléze racionálně zkoumán.

Co se tedy stane, když se krátkodobý stres přelije v dlouhodobý? Když vyměníme tygra za číhající deadline? Působení glukokortikoidů se v tomhle případě dá přirovnat k partě kamarádů, které si pozveš na party domů. Ze začátku je všechno pozitivní, ale čím déle zůstanou, tím je pravděpodobnost nějaké napáchané škody vyšší. Po nějaké době vytrvalého působení stresoru bude tvůj mozek dostávat energie méně a jeho funkčnost se bude snižovat. Ironií je, že nejdalekosáhlejší důsledky más stres pro explictní (“pomalou”) paměť a ne implictní. Orgán hipokampus, který nám pomáhá ukládat informace do dlouhodobé, explicitní paměti, pod náporem glukokortikoidů trpí a jeho neurony se oslabují až ničí. Výsledkem přetrvávájícího stresu pak může být zapomnětlivost, která je způsobená zhoršenou schopností uložit a udržet to, co potřebujeme v dlouhodobé paměti.

Stres je výsledek stimulu, který považujeme za nebezpečný a proto se naše tělo, smysly a myšlení zostří tak, abychom se s ním mohli vypořádat. Pokud ale takový stav tvoří notnou část našeho dne v práci, pak se všechny složky organismu otupují a ničí. Paměť, která ukládá a organizuje informace o světě kolem nás, ztrácí schopnost vykonávat svoji práci dostatečně efektivně. Zatím tedy žádné dobré zprávy na stresové frontě. Příště si povíme o tom jak stres ovlivňuje náš spánek, projevy naší osobnosti a co všechno může působit jako extra stresová nálož.