Jak vzniklo Vařeniště?

Vařeniště jsem založila na začátku roku 2014, protože zkrátka ráda vařím. Tehdy jsem se dost věnovala tomu, že jsem pro lidi z okolí nárazově připravovala nejrůznější dorty, a proto mi známí radili, že bych si měla založit blog, aby se o mém pečení dozvědělo víc lidí. Říkala jsem si, k čemu mi bude, když na internet vystavím jeden dort za měsíc, ale poslechla jsem. Když blog vznikl, tak pro mě byl především prostorem, kam jsem si ukládala recepty. Nejdřív jsem je sdílela hlavně s kamarády a jejich známými, ale postupně jsem zjistila, že začaly být docela populární pro širší okruh čtenářů. To mě motivovalo k tomu, že jsem se web snažila vylepšovat a dodávat další recepty.

S jakou periodicitou recepty publikujete?

Zpočátku jsem byla tak nadšená, že jsem recepty na blog ládovala třeba i denně. Snažila jsem se zveřejnit co nejvíc příspěvků, abych vytvořila nějaký základ. Teď jsem se ale dostala do fáze, kdy většinou přispívám dvakrát týdne – v neděli a ve čtvrtek. Do toho se snažím pravidelně přispívat taky na Facebook, kde zveřejňuju starší recepty, ale třeba i videa, co mě zaujmou.

A co grafické hledisko, proměňuje se blog i v tomhle aspektu?

Určitě, když se podívám na nejstarší fotky, které vznikly před dvěma lety nebo rokem a půl, tak je na nich vždycky jen jídlo na bílém talíři, který stojí na bílém podkladu. A to je všechno. Čím víc jsem načerpávala inspiraci, docházelo mi, že takhle to vypadat nemá. Abych blog pro návštěvníky zatraktivnila, začala jsem jídla více stylizovat a propojovat fotky i recepty s příběhy. Pokud jde o celkový vzhled blogu, tak aktuálně už má třetí podobu. Počáteční vzhled jsem vytvářela úplně sama a bez potřebných znalostí, takže jsem se musela učit za pochodu. Dlouho jsem hledala šablonu, která by mi vyhovovala. Ta stávající mi konečně vyhovuje, protože působí uspořádaně a čistě.

Vystudovala jste hotelovku, odkud jste pokračovala na vysokou školu, jaký obor jste si vybrala?

Studuju cestovní ruch, který s jídlem a vařením také souvisí. Kulinářské oblasti jsem ostatně zasvětila i bakalářku a teď i diplomku. V Česku vlastně vysoká škola zaměřená výhradně na gastronomii prakticky neexistuje, pokud pomneme nějaké potravinářské obory na VŠCHT.

Blog vás nyní částečně živí, jak k tomu došlo?

Je to tak, díky blogu jsem si mohla začít přivydělávat tím, co mě baví. Sedm let jsem pracovala v jednom velkém pražském hotelu, kde se pohybovaly masy lidí, ale nepanovala tam úplně ideální atmosféra a neměla jsem pocit, že by mou práci někdo ocenil. Později jsem se vlastně shodou náhod dostala ke spolupráci s rezervačním systémem restaurací Restu, pro který jsem začala vytvářet příspěvky na firemní blog. A tak jsem získala novou brigádu, kterou jsem vyměnila za stresující práci v hotelu. Kromě Restu pak vznikly další spolupráce, často ve formě barteru. Příkladem může být internetový obchod s potravinami Rohlík.cz – píšu pro něj recepty na web a na oplátku v něm můžu nakupovat, takže se díky tomu dostanu k čerstvým a kvalitním surovinám.

V rámci spolupráce s Restu jste později začala natáčet i videa, vyhovuje vám tenhle formát?

Videa začala vznikat proto, že do Restu přišla nová šéfredaktorka blogu a s ní i nové nápady. Takže jsme natočili první reportáž a videa pak začala přibývat. Výhodou je, že se mi s kameramanem a fotografem, který videopříspěvky připravuje, skvěle spolupracuje. Musím říct, že ještě na střední škole jsem byla totální introvert. Pak mě ale potkala nehoda, kvůli které jsem musela dva měsíce ležet, a tak jsem měla čas o sobě zapřemýšlet. Došlo mi, že nikdo neví, co se stane druhý den, a proto jsem začala jednat. V 17 letech jsem se přihlásila do televizní soutěži o vaření Na nože, kde jsem ve velké konkurenci postoupila do finálové dvacítky. Zkusila jsem se přihlásit i do soutěže Masterchef, která ale, jak jsem zjistila, není jen o vaření, ale hlavně o tom, aby byl výsledek atraktivní pro diváky, což mě trochu zklamalo.

A co vaše další profesní plány?

Blíží se mi státnice a zároveň se rýsuje i zajímavá práce v oboru, jen ještě není vše jisté, a proto nemůžu prozradit víc, abych nic nezakřikla. Ale mám radost, protože by se to opět mělo týkat jídla. Proto se teď budu věnovat spíš menším projektům a blogu.

V dnešní době lidé stále víc přemýšlí o tom, co jedí a co nakupují, a celkově trochu víc myslí na své zdraví. I vy na blogu prezentujete především zdravé recepty, proč jste zvolila právě tento koncept?

Na blog přidávám hlavně recepty na jídla, která připravuju pro sebe. Už od základky jsem byla trochu oplácaná, což mi na střední začalo vadit. Došlo mi, že není normální přijít domů ze školy, dát si oběd, potom sušenku, zapít to dvěma hrnky kakaa a jít se koukat na televizi. Rodiče to brali tak, že mám prostě chuť, tak mě nechali. Já jsem se to ale rozhodla řešit a na střední jsem zhubla asi 15 kilo. Vařit mě bavilo vždycky a na hotelovce jsem se navíc naučila šikovné fígle, od kterých jsem se mohla odpíchnout. Začala jsem se zajímat o to, co jídlo člověku přinese, jak fungují procesy v těle, co jíst, když je člověk hodně nebo naopak málo aktivní a podobně. Před rokem a půl jsem absolvovala kurz výživového poradce, kde jsem si chtěla utříbit myšlenky. To je hlavní proud na mém blogu – nechci lidem nabízet to, co je právě in, ale ukazuju jim, co vařím sama sobě. Navíc jsou to recepty, jejichž příprava zpravidla nezabere víc než půl hodiny, maximálně 40 minut, než se třeba uvaří čočka nebo quinoa.

A jak se díváte na směry ve stravování, které jsou zrovna trendy?

Osobně žádné výživové směry nepreferuju. Pokud jde o raw stravu, tak k ní zaujímám spíš negativní postoj, protože podle mě nedodá tělu to, co potřebuje. Živá strava se spoustou vitamínů a minerálů je určitě fajn zpestření jídelníčku, ale nezdá se mi rozumné, aby se člověk v zimě krmil jen saláty. Nebo třeba paleo stravu s obřími dávkami bílkovin považuju za velkou zátěž pro ledviny. Nemám samozřejmě nic proti vegetariánům a veganům, ale za sebe si myslím, že by strava měla být pestrá a vyvážená. Sama často připravuju pokrmy ze všech oblastí a nevyhýbám se ani vegetariánským nebo raw receptům, ale dobré maso si občas dopřeju. Zkrátka všeho s mírou.

Záleží vám na tom, z jakých surovin vaříte?

Určitě fandím farmářským trhům, kam si člověk může jít v sezóně nakoupit čerstvé ovoce, zeleninu nebo třeba i kvalitní maso. Pokud jde o různé bio certifikace, tak oceňuju pěstitele a chovatele, kteří se snaží přinášet na trh produkty v souladu s přírodou. Ale zase si nemyslím, že by všechno nutně muselo být bio. Souvisí to i s tím, že půda je v dnešní době zbavená živin a minerálů, proto oceňuji lidi, kteří se do celého potravního řetězce snaží vrátit rovnováhu. Pokud si můžu vybrat mezi bio masem a těmi „chudinkami“ ze supermarketu, zvolím určitě první možnost. Obecně preferuju kvalitu před kvantitou, což je trochu problém Čechů, kteří mají pocit, že se nasytí jen z obří porce jídla, ale už neřeší původ surovin.

Jak funguje komunita food blogerů? Jste v kontaktu a máte vy osobně nějaký oblíbený blog?

Sama jsem se dlouho nepovažovala za food blogerku, prostě jsem si jen ukládala recepty na internet. Díky Chefparade jsem se dostala více do kontaktu s některými blogery. Náhodou jsem taky poznala Janu Dufkovou a zjistila jsem, že taky bloguje a že díky blogu získala práci, která ji baví. Později pořádala grilovací akci pro blogery, kde jsem potkala spoustu zajímavých lidí z komunity. A zjistila jsem, že je pro ně jídlo smyslem života. A taky že se o blogy zajímají firmy, které jim třeba pošlou něco na vyzkoušení a podobně. Hodně mi dalo seznámení s Míšou z blogu Cooking with Šůša, což je blogerka, která je mi zaměřením hodně blízká – kouká na to, aby se stravovala zdravě, snaží se lidi inspirovat, ale klidně si dá občas dort. Celkově ale mezi food blogery panují přátelské vztahy, vždycky se máme o čem bavit a prostředí není tak konkurenční, jako tomu je třeba u fashion nebo beauty blogů.

Jaké to je, když se blog tak trochu přehoupne do nějakého byznysu?

Když jsem si před dvěma lety založila web, ani jsem mu tenkrát neříkala blog, tak jsem nevěděla, že existuje něco jako svět food blogerů. A už vůbec mě nenapadlo, že bych se tím třeba někdy mohla živit. Postupně jsem si rozšiřovala obzory, zjistila jsem, že blogování je in, ale všimli si toho samozřejmě i ostatní, takže vzniká velká spousta nových blogů. V tom oceňuju soutěž Blogerka roku, která ukazuje ty nejlepší z oboru, které pak mohou předávat know how těm začínajícím. Zároveň si ale myslím, že dneska už není ta doba, kdy by bylo snadné oslnit něčím novým. Jsou tu velké zaběhlé blogy, pak nějaká „střední vrstva“ a pak spousta blogerů, kteří by chtěli být nej, ale je hodně znát, že to dělají hlavně proto, aby se někam dostali. A chybí jim ten zápal a vášeň, samozřejmě ne všem, ale je to časté. Zkrátka si myslím, že nejlepších výsledků dosahují ti, kteří blog dělají srdcem. Ideální je mít člověka, dva tři, pro které to děláte, ti to pak začnou šířit dál, a tak vlastně přirozeně vzniká určité publikum, které se postupně rozšiřuje.

Máte mezi food blogery nějaký vzor, někoho, kdo to podle vás dělá dobře?

V duchu musím pogratulovat třeba Florentýně, která už vydala čtyři kuchařky. Svůj blog postavila na to, že předává veřejnosti své zkušenosti a radí těm, kteří se teprve učí vařit. Vrací se k původním receptům, do kterých ale přidává moderní prvky, a je vidět, že ji to baví, že to nedělá proto, aby byla známá a slavná.

Co kuchařské knihy – máte nějakou oblíbenou?

Mám spoustu kuchařek, ale podle každé jsem uvařila maximálně dva recepty. Sleduju ale časopis Apetit, který po mě byl motivátorem, díky němuž jsem se odpíchla dál. Vloni na jaře jsem se dostala mezi blogery, kteří měli amatérský stánek na Apetit Pikniku. Pro mě bylo neskutečné už to, že mě časopis z hromady přihlášených vybral. Mohli jsme prodávat vlastnoručně připravené pokrmy, celkem to bylo nějakých 380 porcí, a vyzkoušet si, jaké to je jít s kůží na trh.

Co jste pro Apetit Piknik vytvořila?

Připravila jsem pampeliškový sirup, zdravý ovocný chlebíček, falafel z červené řepy s domácím pita chlebem a koriandrovým dipem, spoustu čokoládových sušenek a chia krekry, které šly na dračku.

Máte nějaký recept, který považujete za svůj masjtrštyk?

Problém je trochu v tom, že recepty, které sázím na blog, často vytvořím jen jednou, řeknu si, že je to fajn, ale už se k nim třeba nevracím. Ale nedávno jsem několik hodin pekla vepřové maso, ke kterému jsem připravila domácí BBQ omáčku a briošky, k tomu jsem se odhodlávala dlouho a dopadlo to dobře, tak jsem na sebe byla pyšná. Hodně zabodoval právě i chlebíček, který jsem pekla na Apetit Piknik – vím, že ho podle mě pečou i další lidi. Je z hodně tmavého vláčného těsta, ale čokoládu jsem nahradila zdravějším karobem, takže si ho mohou dopřát i ti, co se jinak v jídle hlídají. A mezi moje nejoblíbenější suroviny obecně patří dýně a červená řepa.

A na závěr: máte nějaký profesní sen, ke kterému byste chtěla dospět?

Zjistila jsem, že se mi přání plní za pochodu. Baví mě natáčení videoreceptů, to je pro mě skvělá zkušenost. Největším snem by pro mě asi byla kuchařka, ale nechystám se nic nikam hnát. I když je otázka, kdo vlastně potřebuje kuchařku, když se na recepty může podívat na blogu, takže by to musel být výběr toho nejlepšího. A dalším snem, který se mi postupně plní, je po mě práce v gastronomii, při níž bych mohla být stále mezi lidmi a v pohybu.