Výsledky millgramova známého experimentu z roku 1963 poukazují na to, kam až jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritám. Z toho důvodu může být špatný šéf mnohem nebezpečnější než žádný. Zdá se, že v posledních letech si to začínají uvědomovat nejen zaměstnanci, ale i šéfové, i když ti ještě stále v menší míře. A jak z této situace ven?

Není šéf jako šéf

Nelze házet všechny naše šéfy do jednoho pytle. Už jen šéfové korporátních firem se od šéfů start-upů nebo menších rodinných firem výrazně liší. Musí. Protože se liší i jejich náplň práce a o nárocích ani nemluvě. 

Jedno mají ale přece tyto autority společné: dost často na to jdou blbě. Nejen proto se celá generace Y a mnoho dalších mimo tuto generaci vzbouřilo a ženou se do vlastního podnikání, pracují na svých projektech nebo jdou „na volnou nohu“. Rozhodnou se být vlastními pány a návrat do kanceláře se šéfem nad hlavou jim způsobuje žaludeční vředy. Proč? Protože dnes už má generace Y a její stoupenci dostatek sebeúcty a nechtějí následovat autority, které:

  • vypadají, že nevědí co ve své funkci dělají a o čem rozhodují,
  • nevědí, čeho vlastně chtějí dosáhnout,
  • neumí nebo se nechtějí postavit za své zaměstnance,
  • jsou často k vidění v médiích pro své úspěchy, ale o to méně ve firmě mezi zaměstnanci,
  • nereagují na e-maily svých podřízených, případně je odkáží na asistentku,
  • moralizují, brainstormují, předkládají své názory jako jediná správná řešení,
  • neuvědomují si dosah svých rozhodnutí a jak tím mohou ovlivnit ostatní zaměstnance...

A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Takové autority jsou už pro většinu zaměstnanců autoritami jen na papíře a osobně je vnímají jako strašáky, pozéry, businessmany nebo nasazené figurky. Pokud takto autority nechtějí na své zaměstnance působit, měli by alespoň částečně otevřít dveře pokoře a přijmout názory lidí na nižších postech. Přiznejme si, ne každý nadřízený má „koule“ na to nechat si kecat do byznysu.

Přitom by z toho mohlo vzejít leccos dobrého: firma by mohla předběhnout konkurenci nebo získat kvalifikovanější zaměstnance jen tím, že ve svých vlastních řadách zjistí, co lidi nutí odcházet za lepším. Otázkou je, zda jsou na tohle naše autority připraveny, jestli mají vůbec povahu a chuť na to na sobě pracovat a stát se pozitivní autoritou anebo pojedou po zajetých, byť velmi zrezivělých kolejích a nechají za sebou pouze vysokou fluktuaci. Co vy na to, autority?

Jak na tom zapracovat nám radí například Simon Sinek ve své knize Lídři jedí poslední, na jejíž recenzi se můžeš podívat  tady.