Jak chytré telefony, možnost přístupu na mail nebo různá upozornění na sociálních sítích ovlivňují náš každodenní život?

Vít Čelikovský: Přestáváme žít v přítomnosti. Člověk u snídaně kouká do mobilu a řeší email. Najednou nesnídá, ale pracuje. Když jsem myšlenkami v Austrálii, tak nejsem na židli u sebe v kuchyni s dětmi. Okradu se o tenhle okamžik, který mi už nikdo nevrátí. Je to jako bych si nevybral úroky. Jsou to drobné vklady, o kterých si mohu myslet, že jsou zanedbatelné, ale v součtu se tím nesmírně ochuzuju. Lidé si taky často berou práci domů. Večer řeší emaily a pak nemohou usnout, protože jim mozek pořád jede na plné obrátky. A aby člověk rozjetý mozek uklidnil, často si musí dát třeba sedmičku vína.

Lucie Čelikovská: Pořád potřebujeme něco hltat, být v napojení, aby nám nic neuteklo. Stal se z toho workoholismus. Jenže z téhle závislosti se někteří snaží vystoupit přechodem na jinou závislost.


Setkáváte se s tím často?

Vít: Setkáváme. Na vrcholnějších pozicích pak přicházejí jiné stimulační látky. Ráno člověk potřebuje nastartovat a použije k tomu kokain, večer zase potřebuje utlumit, tak k tomu používá jiné látky…

To žijí tělu na dluh.

Lucie: Přesně tak. Ale nejen ti, kteří si dopomáhají návykovými látkami. Lidé na sebe během všedního dne nemají čas a volno si naordinují až o víkendu. Náš přirozený biorytmus ale není 5 x 24 hodin a pak pauza. Potřebujeme dobíjet baterky. A to nejen pravidelným kvalitním spánkem, ale radostmi, koníčky, které nás nabijí stejně dobře. Když šidíte tenhle čas, má to na naše zdraví a psychiku stejné důsledky, jako když málo spíme.

S příchodem nových technologií se mění pracovní náplň i pracovní návyky. Jak vnímáte tuhle změnu za dekádu a půl vaší terapeutické praxe?

Lucie: Naše práce nabývá objemu. Dříve byl za úspěšného považován ten, který měl víc informací a měřidlem byla inteligence. Dnes je to výkon.

Vít: Další fenomén je, že se díky internetu máme tendence porovnávat s celým světem. Říct si „jsem dobrý“ je dnes hodně těžké. Vždycky se totiž někde najde někdo lepší, jsme konfrontováni s úspěchy jiných.

Počet lidí trpících úzkostmi se zvyšuje, hovoří se o novodobé epidemii. Statistiky mluví o tom, že úzkostný záchvat zažilo až 20 % lidí. Co předchází momentu, kdy naše tělo a mysl vypoví službu?

Vít: Mnohokrát jdu do věcí, kterých se bojím, ale nesmím se bát. Dostávám se do stresových situací, ve kterých je ode mě ale očekáván klid a já to prostě musím zvládnout. Tato doba nás nutí k tomu to přejít, jít dál, neodpočinout si, nevybít se. Zároveň jsme na sebe nároční i my sami. Vnitřně si nadáváme. Podřízenému bychom to neřekli, ale sami sobě řekneme denně tolikrát „ty jsi ale debil“, což se na nás zákonitě musí odrazit. Úzkost se v člověku kumuluje, až praskne. Člověk pak má pocit, že končí svět. Prožívá stav smrtelného nebezpečí, záchvat paniky, i když se nic neděje. Fyzicky to připomíná infarkt: tlak na prsou, zvýšená srdeční činnost, pocení…

„Zvládat všechno za každých okolností není profesionalita, ale utopie.“

Neméně pesimistická jsou i čísla hovořící o syndromu vyhoření. Podle nich postihne až čtvrtinu populace vyspělých zemí. V čem se liší od úzkostí?

Vít: Společnost nám diktuje používat za každé situace rozum. Celý den, 16 hodin vkuse, používáme pořád ta samá centra. Jenže ta se jednou mohou prostě vyčerpat. Vyhoření neznamená, že děláme něco špatně, ale že toho děláme moc. Docházel za mnou jeden manažer, který tak dlouho rozhodoval o stovkách milionů korun, až se dostal do stavu, kdy nebyl schopen se rozhodnout o tom, jaký jogurt si koupit. V okamžiku, kdy na všechno aplikuji rozumové rozhodnutí, můžu dojít do bodu, kdy už nevím, jak rozhodnout mezi těmi dvěma jogurty.

 

Jak poznat, že si k němu máme našlápnuto?

Vít: Syndrom vyhoření začíná drobnou nechutí k práci, jde to přes vyhýbání se některým povinnostem a končí to uzavřením se do sebe, simulováním, nechozením do práce… Když je drobná nechuť jednička a rezignace pětka, mnoho z nás se pohybuje dejme tomu na dvojce, trojce.

Takže v tom lítáme všichni?

Vít: Lítáme. Neumíme o sebe správně pečovat. Umíme se perfektně starat o stroje, víme, že od studeného dieselu nemůžeme čekat, aby rychle předjížděl. Ale od sebe chceme okamžitou odpověď. Máme na sebe neskutečné nároky a potom o sobě ještě přemýšlíme jako „tohle jsem měl udělat lépe, tohle jsem mu měl říct jinak…“

Kde se v nás ten pocit bere?

Vít: Už od základní školy. Tohle se musí, tamto se musí. Naučit žáčka zamyslet se nad tím, co chce, ho nikdo nenaučí. Ze školství člověk dost často odchází s pocitem dluhu. „Ještě bych měl něco… Ještě pořád jsem hrozně málo...“

Jak to zlomit?

Lucie: Zaměřme se na sebe, na odpočinek a nenakládejme si toho na sebe tolik. Mnoho lidí funguje v systému „musím“. A každé musím generuje nechci. Tím jsme u toho vnitřního nepřátelského prostředí. Jak se dostávat do souladu sám se sebou a využít i své chyby a slabé stránky k tomu, aby mi bylo lépe.

Vít: Buďme sebevědomí. Ale ve smyslu vědomí sebe sama. Poznejme, co zvládneme na 100 %, co na 50 %. Neslibuju zbytečně to, co nebudu schopný dodržet.

To se v teorii hezky řekne, ale co v praxi? Co když nás zavaluje šéf prací?

Vít: Tady jsme u otázky, jak vnímat profesionalitu. Zvládat všechno za každých okolností není profesionalita, ale utopie. Profesionalita je vědět, kolik reálně na úkol potřebuju času. Je profesionální dát kratičký odhad a pak ho čtyřikrát prodlužovat, nebo dát reálný odhad? Hodně lidí má nastavené tzv. apriorní ano. Tedy na jakýkoliv požadavek okamžitě, bez přemýšlení, odpoví ano. Mají k tomu dobré důvody. Aby nám neutekl zákazník, abychom byli dobří pracovníci… Jenže pak je toho na ně moc. Vědomí sebe sama nám usnadní fungování v práci i komunikaci s nadřízeným.

„Své tělo vnímáme jako nepřítele, který neplní to, co bychom chtěli.“

Čím můžeme apriorní ano nahradit?

Vít: Primárně u sebe musíme apriorní ano rozpoznat. A potom mezi otázku „Můžeš?“ a odpověď „ano“ vložit zamyšlení se. Mám na to čas? Mám všechny prostředky? Vezměte si chvíli na reakci. Řekněte, že zavoláte za pět minut. Proberte to s kolegy, s kalendářem. Nejde o to, abychom se celí změnili, ale abychom si našli prostor se nadechnout. Najít si prostor podívat se do sebe. Jestli to pro nás je nebo není v pořádku vyhovět.

 

Vraťme se opět od teorie k praxi. Jsme uprostřed pracovního dne a najednou zjistíme, že to není v pořádku a že požadavky na nás kladené nemůžeme zvládnout. Máte pro takovou situaci nějakou radu?

Vít: Jde o prioritizaci. Je možné část toho ex post odmítnout? Delegovat na někoho dalšího? Například ke mně chodil pán, který vedl reklamku. Byl nesmírně náročný na sebe i okolí a zůstal v tom sám, protože došel k tomu, že bude jednodušší, lepší a rychlejší, když si všechno udělá sám. Musel tedy dělat jak kreativní práci, tak papírovat, tak komunikovat s klientem. A nezvládal to.

Je známo, že má v sobě každý člověk nastaveny určité biologické rytmy, které úzce souvisejí s naší produktivitou a efektivitou práce. Dnešní doba na nás ale klade nároky nezávisle na tom, jak jsme biologicky nastavení. Jak s tím může pracovat?

Vít: Někdo je sova, někdo skřivan. Někdo má kreativní ráno, někdo se rozjede až po jídle. Tyhle stavy můžeme používat nám ku prospěchu, pokud se nám je podaří dobře nastavit. V první řadě to musíme začít sledovat. Máme o sobě vrozené představy, takzvané introjekty, které nám říkají, že musíme fungovat pořád skvěle, ale nerespektujeme své biologické ustrojení. Vnímáme své tělo jako nepřítele, který neplní to, co bychom chtěli. Změnit tyto introjekty je dlouhodobější proces. Je to přerod přemýšlení o sobě, kdy jdeme od tvrdého kapitalismu, ve kterém člověk vytěží sám sebe, k trvale udržitelnému rozvoji. K tomu patří se vnímat a zároveň se oceňovat v momentech, kdy mi to jde.

Jak využít produktivní fázi?

Vít: Držet se jí a nenechat se vyrušovat. Funguje to i v rámci celých firem. Pracoval jsem s jednou velikou neziskovou organizací, které se produktivita výrazně snižovala a nevěděli, co s tím. Jedno z nastavení bylo, že se každou sudou hodinu pracuje, každou lichou se může navzájem konzultovat. Na začátku se probralo, co a jak se bude dělat. Pak se šlo dělat. Když někdo narazil na problém, zapsal si ho a po skončení sudé hodiny ho řešil. Takto může vypadat střídání fáze práce a fáze řešení i v osobní rovině. Dělat vše naráz je neefektivní a vyčerpávající.

„Koukání do blba je z neurologického hlediska strašně zdravý stav.“

Tím se dostáváme k novodobému fenoménu, tzv. multitaskingu, při kterém se člověk věnuje několika věcem najednou. To je v odborných kruzích považováno za mýtus, protože je mozek schopen soustředit se pouze na jednu činnost a multitasking je spíše rychlé přepínání mezi jednotlivými činnostmi. Je to pro nás zdravé?

Vít: Multitasking patří k nejvíc energeticky náročným procesům v hlavě. Přepínáme mozková centra, vytěžujeme mozek vůči celému organismu. Dostáváme se do stavu, kdy se soustředíme, ale zároveň počítáme s tím, že můžeme být kdykoli vyrušeni. Měníme polohu těla – člověk se předkloní, vystrčí hlavu, dýchá méně, krev jde primárně do mozku, jsme neustále nastražení, což pro nás i náš organismus znamená stres.

Naši předci organismus aktivizovaný stresem uvolnili bojem nebo útěkem. V kancelářských prostorách by to patrně nebylo vhodné, tak čím to nahradit?

Vít: Pomoci mohou pravidelné přestávky. Opravdu silného soustředění je člověk schopen půl, tři čtvrtě hodiny, ale pak by si měl dát na chvíli pohov. Nejdůležitější je, aby byla relaxace jiná než naše původní práce. Pokud od počítače přejdu na mobil, z hlediska našeho mozku to není přestávka.

Jak by měla správná přestávka vypadat?

Vít: Přestávka by měla zapojit jiné mozkové centrum. Zvednout se, protáhnout se, vycentrovat se, různý strečink, drobné zacvičení si. Nemusí to být nic speciálního, jen poslouchat, co naše tělo potřebuje.

Lucie: Jsou to chvilky, kdy lidé nebudou nic dělat, hlavně ne koukat na mobil. Dojděte si na záchod, udělejte si čaj a potom fakt jen seďte, klidně koukejte do blba. Koukání do blba je mimochodem z neurologického hlediska strašně zdravý stav. Mozek se za tu dobu čistí… Jedné manažerce jsem doporučila nařídit si pravidelné pauzy, kdy na 20 minut vypne. Zprvu na mě koukala a nerozuměla tomu, proč tolik času s tím, že dojít si na záchod a udělat si čaj jí zabere jen 5 minut a nechápala smysl zbylé čtvrthodiny. Po dvou měsících se to zlomilo a říká mi: „Zjistila jsem, že máme za oknem krásný strom, na kterém pozoruji roční období. 12 let chodím do práce a nevšimla jsem si toho.“ Dnes už má pauzy, při kterých se kompletně odpojí a na které si nedá sáhnout. Omezil se jí svět mobilů a počítačů a začíná přicházet na to, kdo je ona sama bez napojení na tyto média a hledá si malé radosti osobního života.

 

„Zpomalení nám dává sílu zrychlit tam, kde je to opravdu potřeba.“

Umíme mít v dnešní době vůbec malé radosti osobního života?

Vít: Když jsme v takovém zápřahu, tak to ani nejde. Říkám tomu syndrom dvoustovky. Představte si, že jedete po dálnici 200 kilometrů v hodině. Svět se vám zúží na úzký pruh před sebou, okolo vás je rozmazaná šmouha a vy můžete jet jenom dopředu. Člověk, který jede na dluh, přestane vnímat malé drobnosti, které tvoří jeho život. Vše, co dělá, dělá účelově. Pije, aby byl zavodněný. Jí, aby měl energii. Musí za klukama do hospody, protože jim to slíbil… Jeho život přestává být o tom hezkém. Když se vám to v té dvoustovce utrhne do úzkosti, najednou nevíte, co se svým životem, protože žádný nemáte.

Jenže když ve dvoustovce dupneme na brzdu, místo toho, abychom se rozhlédli, můžeme skončit s hlavou v airbagu…

Lucie: Lidé mají pocit, že by měl být život křivka směrem nahoru, tedy že všechno má jít lépe a lépe. Jenže náš život není křivka nahoru, je to sinusoida. Jednou jde nahoru, podruhé zase dolů. To je přirozené, patří to k životu. Když lidé popisují směr nahoru a propad, pracujeme s tím, aby po výkonu nepřicházel kolaps, ale relax.

Vít: Zpomalit ale neznamená dupnout na brzdu. Nařídit si: „musím jet pomalu“, dát si omezovač rychlosti. Prostě se dívejme dovnitř sebe. Co chceme? Co nám pomůže? Pomůže nám projít se, protáhnout se? Chceme čaj nebo kafe? Jde o to, vystoupit ze sociální závislosti dělat věci tak, že se tak dělat mají, k tomu, že my jsme ti, kdo drží volant. Když jedeme na 80 %, dává nám to sílu zrychlit tam, kde to bude opravdu potřeba. V konečném výsledku můžete být produktivnější než dřív.

A co nám zpomalení přinese?

Vít: Třeba si cestou domů řeknete, že to chcete vzít delší trasou, zrovna dneska chcete obejít blok. Začnete víc vidět, fungovat, přijímat to, co jste před tím nepřijímali. Tady vidím hrající si dítě, tady hezkou holku, která se na mě usměje, a vy se najednou smějete taky. Získáváte to, co jste před tím neviděli, protože jste jeli tou dvoustovkou.

„Ohlédnutí se za sebou je tak důležité. Říct si: Jo, tenhle den stál za to. Něco se povedlo.“

Prožitek je zejména u mladších lidí podmíněn sdílením. Pokud nesdílím, jako bych tam nebyl…

Lucie: Mám takový zážitek. Byla jsem s dětmi v restauraci, přišly tři dámy a vypadalo to, že se moc hezky baví. Ovšem až do chvíle, než jim přišly objednané koktejly.

Každá dáma si postupně udělala se všemi ostatními fotky a dalších 25 minut řešily, aby to poslaly na Instagram nebo WhatsApp. Pak to do sebe koply a řekly si: „No tak si to asi někdy zopakujem,“ a šly domů. To může vypadat úsměvně, ale je to smutné. Mobil nám bere to reálné prožití okamžiku. Zkuste si bez mobilu sednout k jídlu. Podívejte se, jak to lahodí vaším očím, jestli vám to voní. Jestli se těšíte, netěšíte. Erich Fromm krásně popisuje dva způsoby bytí: Mít anebo Být. Mít jsou lidé, o kterých právě mluvíme. Ti, kteří si to potřebují vyfotit, aby na to pak koukli a řekli, že tam byli. Lidé Být vám to neukážou. Ale dokážou vám to popsat – barvitě vylíčit chutě, zážitky, kamínky na pláži…

Jak žít versus mít aplikovat na pracovní život?

Vít: U mít definujeme sami sebe věcmi a chybí nám prožití. V okamžiku, kdy splníte úkol, přijde na řadu další a do toho zhodnocení minulého jako: „Na tohle jsem zapomněl, měl jsem se učit déle, no stejně jsem to měl mít dávno hotové.“ Z cihličky možného úspěchu a sebevědomí je prach. Proto potřebujeme nové zážitky, nové úspěchy, jen abychom si potvrdili jen to, že jsme. Chybí nám tzv. konfirmace. Tedy to, že se rozhlédneme a zavnímáme okamžik úspěchu. Ne, že máme splněno a hned se vrhneme dál.

Lucie:A takhle to můžeme aplikovat i na pracovní život, ve kterém nám konfirmace často chybí. Klientům radím například místo škrtání splněných úkolů jejich zvýrazňování. Najednou vidíte, co všechno už jste zvládli místo toho, abyste před sebou viděli jen to, co vás čeká. V době výkonu je zastavení a ohlédnutí se za sebou tak důležité. Říct si: Jo, tenhle den stál za to. Něco se povedlo.

Vaše profese psychoterapeutů je také hodně náročná. Jak se vy bráníte před problémy, se kterými za vámi chodí klienti?

Lucie: Když nechci, nejsem na příjmu – na telefonu, internetu. Když jsem s klientem, taky ne. Večer vypínám telefon. Hlídám si spánek, držím si volné víkendy. Vím, že když nejsem s rodinou od pondělí do pátku tři večeře, už strádám. A vím, že když nepřečtu alespoň jednu knihu za 14 dní, udělala jsem něco špatně, okradla se o svůj čas.

Vít: Pro mě je to příroda, lyže, hory. Jezdím do práce na kole. Hned první obrubník člověku dá vědět, jestli nad něčím přemýšlí nebo je v přítomnosti. To je dynamická meditace, pomáhá mi odpojit se a vyčistit si hlavu.

Máte nějakou univerzální radu, jak žít pohodovější život?

Lucie: Každý den stojí za to, něco zavnímat. Zachyťte malé radosti, střípky, kdy vám je hezky. Už jen to, že třeba jdete okolo řeky, ze které stoupá pára, vytváří to zajímavé světlo. Zastavte se u toho na vteřinku. A už máte prožitek, který vám nikdo nesebere. Mohou to být dvě dvacetisekundové sekvence dne a díky nim ten den stál za to. Jde o to je lovit. To radím klientům. Nabádám klienty k tomu, aby je lovili, pak konfirmovali, že je ulovili a pak si na to večer znovu vzpomněli. Ono to má trojí efekt, onen hezký moment prožíváme třikrát. Ten prožitek, ta konfirmace a ta vzpomínka.

Vít: Já dávám svým klientům takový úkol. Aby provedli nějakou lumpárničku. A vidíte! Jen co jsem řekl „lumpárnička“, už jste se zasmála. A o tom to je.


PhDr. Vít Čelikovský působí jako psycholog, psychoterapeut a garant Centra Hladina. Má 16letou praxi v psychologii a psychoterapii. Vystudoval obor psychologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, absolvoval psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii, výcvik v Integrované psychoterapii zaměřené na tělo a Supervizní výcvik v Gestalt modalitě. 12 let přednášel na VŠ. Školil a vedl supervize pro mnohé organizace. Pracuje s dospělými, páry a rodinami. Zaměřuje se na práci s výkonově založenými klienty, syndrom vyhoření, úzkostné poruchy.

Mgr. et Mgr. Lucie Čelikovská je psycholožka, psychoterapeutka, supervizorka a vedoucí Centra Hladina. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a jednooborovou Pedagogiku na téže fakultě. Absolvovala výcvik v systemické psychoterapii, výcvik v Gestalt terapii, výcvik v Integrované psychoterapii zaměřené na tělo (bodypsychoterapie). Působila mj. v resortu zdravotnictví, sociálních služeb, jako přednášející na univerzitě, poradkyně Ministerstva práce a sociálních věcí a jako supervizorka zejména v neziskovém sektoru a rezortu školství. Vede vzdělávací semináře osobnostně sociálního rozvoje pro učitele. Těžiště její práce spočívá v psychologickém poradenství a psychoterapii pro dospělé.