Nedávno jsem narazila na A2larmu na článek Anne Helen Peterson přeložený z BuzzFeed News o častém vyhoření současné mladé generace. Autorka zde poukazuje na několik často se opakujících jevů. Jedním z nich je pak něco, co nazvala "pochůzkovou paralýzou”. Je to neschopnost či odpor mileniálů řešit některé úkony běžného života, které jsou vlastně zcela banální a nejde přitom o to, že by je nezvládli, nebo na ně neměli peníze. Jen se jim do nich opravdu (ale opravdu) hrozně nechce. U autorky textu vedl tento několikaletý problém až k vyhoření, které není lehkou diagnózou a opravdu ho nevyřeší týden na pláži.

Autorka zmíněného textu označila vyhoření za klidovou teplotu mileniálů a “pochůzkovou paralýzu” za přirozenou reakci na tlak, který na nás už odmalička vytváří naše okolí i rodiče. Tlak, že musíme pracovat a neustále něco dělat. Proč? Protože můžeme. A to je něco, co je možná ještě o kousek intenzivnější v zemích, které se před rokem 1989 potýkaly s nesvobodou.

Po přečtení textu jsem si začala více všímat některých opakujících se jevů, a to nejen u sebe samé, ale i v okolí. Jedna z mých kamarádek navštěvuje psychoterapii, protože je se svým životem dlouhodobě nespokojená, ačkoli k tomu objektivně nemá žádný důvod. Všechno je s jejím životem v pořádku. Pěkná holka, pěkné bydlení, dobrá práce, koníčky, dobré zázemí rodičů i přátel. Jiná má kamarádka si není schopná zařídit některé základní věci – jako třeba preventivní prohlídku u lékaře – celé roky. Od problémů, které má, utíká k workoholismu. Je si toho vědoma, ale nedokáže z kolečka vyskočit.

Mileniálové už ale nejsou adolescenti, většina z nich je už pár let v pracovním procesu a čím dál více z nich už překročilo třicítku, stalo se rodiči a za zvuků oslavné salvy se uvázalo k hypotéce na nepříliš velký byt na příliš dlouhou dobu. Problémy dnešní mladé generace jsem probírala s psychologem Petrem Kačenou ze Školy psychologie, který je zároveň (stejně jako já) i jejím příslušníkem. “Myslím, že jsme první generace, která opravdu ve velkém přemýšlí o smyslu své práce a o nějakém svém úkolu a přemýšlíme o tom dřív než ta generace předchozí, která k těmto otázkám dospívá až v krizi středního věku. Krize středního věku je vlastně hodně podobná s krizemi mileniálů. Je o tom, jestli dělám dobrou práci, jestli mám uspokojivý vztah a co je mým údělem na zemi,” popisuje Petr a navazuje několika paradoxy.

Čím větší smysl totiž zpravidla nacházíme ve své práci, tím hůře bývá finančně ohodnocená. Což zase snižuje naši spokojenost v jiné oblasti. Petr zároveň uznává, že jsme skutečně generace poněkud fixovaná na své rodiče. Máme s nimi možná lepší vztahy než generace před námi. “Jsme generace, která se strašně málo bouřila a po té dvacítce nás to dohání. Nějaká ta revolta je hrozně důležitá, pomáhá totiž i emancipaci od rodičů, a protože u řady z nás neproběhla, není divu, že vznikl fenomén typu “mama hotel”,” vysvětluje Petr jeden ze stále omílaných fenoménů mileniálů, tedy jistou závislost na rodičích. Nutnost vyzkoušet víc variant sebe sama, která je zpravidla spojená s obdobím adolescence, považuje za hodně důležitou.

Dalším dílkem skládanky do depresivního profilu dnešní mladé generace jsou očekávání. “Společnost je dnes silně orientovaná na výkon. Člověk by měl odevzdávat maximum v práci, ve vztahu, mít doma uklizeno a opečovaný pokojovky a ještě stíhat fitko, psát si “to do listy” a všechno to plnit. Není v lidských silách všechno držet na maximálním výkonu a mnohdy ani na výkonu, který si sami nastavíme,” poukazuje Petr na naše vlastní očekávání a požadavky, které klademe sami na sebe. Jako silný faktor, který sem vstupuje, označuje jednoznačně sociální sítě. To je ale na samostatné téma.

Je tedy opožděné hledání sebe sama a příliš vysoké nároky našeho okolí i nás samých jednou z odpovědí na otázky, které trápí všechny ty z nás, kteří úplně nevíme, co s vlastním životem? Možná. Trpí nemalá část z nás opravdu “quater-life crisis”, o které se začíná mluvit nejen v psychoterapeutických kuloárech, nebo je to jen další způsob, jak udělat svoje mileniálské problémy víc fancy?

*

Myslíš, že se některý z popsaných problémů týká i tebe? Nejsi v tom sám/a. Zvaž digitální detox a třeba i návštěvu odborníka. Když už se radíme s profíky o tom, co si vzít na sebe, co jíst, jak cvičit, proč se neporadit i o tom, jak se cítíme?