Někdo více, někdo méně, ale technicky vzato jsme všichni dospělí. Práce je něco, co jsme si vybrali. Možná to nebylo naše vysněné místo, možná jsme v momentu, kdy jsme práci hledali, neměli moc na výběr, ale vždycky to byla naše volba. Nevím, kdy přesně, ale flákačství přestalo být cool velice rychle. Viděl/a jsi v poslední době film z 80. let, ať už český nebo zahraniční, kde se mladí floutci snaží v práci ulít a s gustem se klackují během pochůzek ulicemi? Podařilo by se takové postavě získat tvoje sympatie i dneska a v reálném životě?

Možná za to můžou naši rodiče, kteří nám tak rádi ukládali úkoly. Možná za to můžou naše vlastní požadavky na nás samé. Možná za to může celková změna uvažování o práci, ale faktem je, že společenské vážnosti a respektu mezi vrstevníky dnes požívají hlavně ti, kdo jsou ochotní pracovat od rána do večera, svou prací jsou nepokrytě nadšení a dokáží si obhájit, proč pracují právě pro firmu, pro kterou pracují.

Možná je to tím, že umí dát své práci ve svých očích smysl a tím ji získává i v očích ostatních. Možná je to obdiv, jaký cítíme vždy ve společnosti lidí, kteří dokáží uvažovat a promýšlet vždycky trochu dál, než jen za první roh. Možná je to úcta smíšená se závistí, protože máme dojem, že dotyčný se opravdu našel, zatímco my už potřetí měníme místo ve zkušební době.

Dřív lidé pracovali na maximum, aby si užili čas po práci. Tohle už dneska moc nefunguje. Nikdo nechce 8 hodin přežívat, aby si těch dalších 8 užil. Mileniálové (nebo jakkoli chceš říkat mladé generaci v produktivním věku) většinou nechtějí nebo neumí za prací úplně zavřít dveře. Je součástí jejich identity a přiznat, že jejich práce za nic nestojí, je jako přiznat, že za nic nestojí jejich vztah, byt, který sami vybavili, nebo že jim chcíply všechny pokojovky. Workoholismus se stal součástí mileniálského ega.

Všichni z nás jsou hnáni snahou o totální produktivitu. 12 hodin strávených v kanceláři považujeme za výkon, za který by nás měl někdo poplácat po ramenou. Kdo se někdy nehroutil z práce, jako by neexistoval. Plníme “to do listy”, čteme si o efektivitě, prokrastinaci a hluboké práci. Skvěle to vystihuje podtitulek článku Erin Griffith v The New York Times: Viděla jsem nejlepší hlavy své generace dřít 18 hodin denně a pak se chlubit hastagem #hustle na Instagramu.

Toužíme se překonávat, jen “odvádět dobrou práci” nám nestačí. Takže k tomu pracujeme i na svém profesním brandu. Píšeme blogy, zapojujeme se do oborových diskuzí na LinkedInu, děláme vlastní podcasty, chodíme na meetupy a workshopy. Klademe na sebe neuvěřitelné nároky a jdeme za nutný rámec, být přiznaně líný už snad nelze ani ve státní správě.

Tento článek bych ráda zakončila krátkou ódou na flákačství. Naše snaha o neustálou efektivitu totiž vytlačuje z našich životů něco důležitého. A tím je nuda. No vážně. Není žádná novinka, že ty nejlepší nápady se v našich hlavách rodí v momentech, kdy neděláme vůbec nic a ideálně vůbec na nic konkrétního nemyslíme. Dokonce, když si do hlavy ani nepouštíme lifehackingové podcasty nebo Eda Sheerana. Když třeba jen tak zíráme z okna vlaku, tramvaje nebo autobusu. Tak se přece rodí velké nápady, ne na “to do listech”. Nezapomínej na to a přidej se do svého nabitého programu asi tak půlhodinku souvislé nudy denně. Třeba v sobě objevíš něco, o čem jsi nevěděl/a. A jasně, ještě je tu ta věc s psychickým zdravím, které náš workoholismus devastuje, stejně jako naše vztahy.

Jinak je samozřejmě lepší svou práci milovat, než naopak. Nezapomínej přitom ale myslet sám/a na sebe. Práci můžeš poměrně snadno najít a taky o ní poměrně snadno přijít. To ale neplatí s jinými věcmi v životě.