Syndrom vyhoření, jak už samotný název napovídá, je postupné vypuknutí plížících se neurotických a depresivních příznaků, které se obvykle dají zachytit včas. Bohužel, z praxe je patrné, že lidé tyto příznaky ignorují – považují je za obyčejnou únavu, lenost, případně jsou si vědomi svých obtíží, ale kvůli stigmatu ve společnosti se bojí vyhledat odbornou pomoc.

Příznaky syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření má, tak jako každá nemoc, svoje fáze. V té nejlehčí fázi se jedná pouze o vyhoření v rámci práce/školy – dotyčný pochybuje, jestli jeho kariéra má smysl, je pro něj velmi těžké najít chuť, aby se věnoval aktivitám spojeným s prací, utíká myšlenkami pryč, touží po změně, může být agresivní, bojácný. Tato fáze je v podstatě pouze takovou předzvěstí syndromu vyhoření.

V té nejtěžší fázi – „pravém“ syndromu vyhoření, který se obvykle nepojí pouze s nespokojeností v práci/škole, ale nespokojenost se objevuje ve více oblastech života (například v partnerské, že partner není ochoten naslouchat problémům v práci), se dotyčný propadá se z nespokojenosti a stresu přímo do deprese.

Fáze syndromu vyhoření:

  • Nadšení (z práce/školy)
  • Stagnace
  • Frustrace
  • Apatie
  • Samotné vyhoření

Příznaky tedy jsou:

  • Únava, nedostatek motivace, cynismus
  • Podrážděnost, sklony k agresivitě
  • Úzkostné stavy
  • Depresivní stavy
  • Poruchy spánku, paměti a soustředěnosti
  • Tělesné potíže

Kdo je nejvíc ohrožený?

Lidé, jejichž práce je primárně s dalšími lidmi, obzvlášť v pomáhajících profesích – zdravotní sestry, lékaři, učitelé, policisté, psychologové, sociální pracovníci, hasiči a studenti, kteří si při studiu přivydělávají a „šprti“. Sem se schová i nemálo mileniálů, kteří mnohdy pracují, studují a zároveň jsou pod neustálým tlakem ideálního obrazu toho, jak žijí lidé v jejich okolí. 

Dále jsou ohrožení workoholici, lidé, kteří mají více prací, rodiče samoživitelé a lidé, kteří často pracují na směny (noční, či denní, krátký, či dlouhý týden) a jejich biorytmus je neustále pod tlakem. I lidé ve středních letech jsou ohroženi, často se příznaky krize středního věku do jisté míry překrývají se syndromem vyhoření.

Jak se syndrom vyhoření diagnostikuje?

Diagnostika syndromu vyhoření není vůbec snadná, protože syndrom vyhoření jako takový oficiálně v MKN (mezinárodní statistická klasifikace nemocí) neexistuje. Nemá pevně daná kritéria, ale obecně spadá mezi neurotické poruchy a poruchy nálady.

Nicméně správná „nálepka“ jako taková není podstatná. Podstatné je vyhledat odbornou pomoc u psychologa, případně u psychiatra, který tě vyslechne a pokusí se ti nastavit tu správnou terapii. Určitě neváhej a neboj se vyhledat odborníka, jakmile začneš pociťovat, že je toho na tebe trochu moc. Syndromu vyhoření se dá předejít!

A pojďme si na závěr vyvrátit pár mýtů.

  • Syndrom vyhoření se týká jen dospělých. Dospělí, včetně mladých dospělých a dospívajících, jsou samozřejmě nejpočetnější skupinou, která syndromem vyhoření onemocní, jelikož pociťují větší tlak od sebe, i od okolí, děti, nicméně syndromem vyhoření mohou trpět i děti školou povinné. Nejohroženější děti jsou ty, které nějakým způsobem nezapadají – děti s vysokou inteligencí, nebo naopak s mentálním hendikepem, děti s ADHD, se specifickou poruchou učení, děti ze špatných sociálních poměrů.
  • Syndrom vyhoření může postihnout jen pracující lidi. Tak jako bylo zmíněno v prvním bodě, syndrom vyhoření může potkat kohokoliv, kdo čelí nějakému typu sociálního tlaku a dlouhodobému stresu. Může tedy postihnout i mimo jiné žáky, studenty a rodiče na rodičovské dovolené.
  • Syndrom vyhoření je jen únava, kterou spraví pár dní volna. Samotná fáze vyhoření je již závažný duševní stav, který se projevuje úzkostně depresivními stavy a má vliv na všechny aspekty lidského života a může z velké části zapříčinit doživotní zdravotní problémy jako je chronická únava, IBS, opakující se psychické potíže, migrény.

*

A co ty? Potkal jsi někdy v okolí syndron vyhoření nebo ses k němu sám/a přiblížil/a?