Povězte mi, co bylo před LeGracií?

Před LeGracií bylo 15 let v bankovnictví. Jela jsem úplně od píky, postupně jsem se vypracovala na pozici Sales managera pro Českou republiku. Moje práce mě velmi naplňovala, nicméně byla poměrně vyčerpávající, vyžadovala hodně cestování, bylo to opravdu náročné. V podstatě jsem žila život banky a klientů. Postupně jsem začala mít, stejně jako každý člověk s nepravidelným stravovacím režimem, lehčí zdravotní problémy.

Co se stalo potom?

Potom jsem otěhotněla. Věděla jsem, že nechci být v Praze, vrátila jsem se tedy do Tábora, odkud pocházím. Během mateřské mi začaly chodit nabídky od stávajícího zaměstnavatele
i z jiných bank. Mně to ale pořád neuspokojovalo, nepřipadalo mi to zajímavé. Tak jsem si řekla, že se vrhnu do ničeho jiného. S partnerem jsme se rozhodli, že půjdeme do vlastního byznysu. Říkali jsme si, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nejsme ale žádní riskeři. Pavel všechno pečlivě zpracovává, promýšlí byznys plán, dělá marketing a rozhlíží se po trhu. Já jsem spíš ten, kdo vymýšlí receptury, kdo je dokáže poskládat. Jsme jako pravá a levá ruka. Všechno nám to do sebe zapadá. I naši zaměstnanci už dobře ví, za kým mají s jakým požadavkem chodit.

Jak vaše rozhodnutí přijalo okolí?

Rodina byla docela překvapená, že chci zahodit dosavadní kariéru, v novém byznysu viděla spíše rizika. Mě to ale zpátky prostě netáhlo. Věděla jsem, že po těch letech už mi bankovnictví nemá co dát. I ta představa, že mám doma dítě, ke kterému bych se vracela večer, a které by bylo celý den s chůvou, se mi moc nelíbila.

Co pro vás bylo na začátku nejtěžší?

Nejtěžší pro mě bylo stát si za těmi výrobky. Šli jsme na trh s něčím, co tu ještě nebylo, s něčím naprosto jiným. Dokonce i v obchodech se zdravou výživou najdete produkty s různými přídavky. Jednou jsem přišla do bistra se zdravou výživou, kde mi řekli, že do polévek dávají biobujon. Když jsem se podívala na složení, našla jsem v něm spoustu věcí, které by tam být neměly. Z toho jsem byla trochu v šoku. Proto jsme se rozhodli, že do jídla nebudeme dávat žádnou chemii, ale jen to, co chceme jíst my sami. Jsme rádi, že naše produkty může jíst celá rodina. Od ročního dítěte až po seniora.

Vaříte s rodinou LeGracie? Co vám nejvíc chutná?

Jasně, vařím. Hodně to záleží na roční době. Momentálně u nás frčí rizota, na které si strouháme různé druhy sýrů. V létě jsme zase hodně vařili kuskusy a k tomu třeba rybu na grilu nebo plody moře. Já sama ujíždím na polévkách a teď jsem je naučila jíst i našeho syna, tak jsem ráda. Je docela těžké naučit děti jíst zeleninu a zdravá jídla, na druhou stranu je to dobrá výzva i pro naše potenciální zákazníky.

Takže děláte takovou osvětu v české kuchyni?

Snažíme se o to. Naše vize je, aby si všichni doma dělali teplé večeře, aby dobře jedli a nebyli otrávení z toho, že musí dlouze vyvařovat. V Čechách je zažité, že vaření je „vopruz“. My bychom rádi naučili Čechy, že vaření je zábava. Příprava našich produktů je snadná, jednoduchá, bez složitého nakupování a bez kuchařky. Všechno, co potřebujete, je věřit tomu produktu. Objevili jsme se na trhu v době, kdy si lidé začínají uvědomovat, že by se neměli odbývat v jídle a nakupovat nezdravé polotovary.

Kde nabíráte inspiraci na recepty?

Pro inspiraci si jezdím do Itálie. Jak říkají Italové, dva nebo tři kvalitní komponenty vám udělají jídlo. Vezmou nějakou dobrou rýži, dají do ní zeleninu a podle toho, co tam přijde, se nakonec přidají bylinky. Itálie je naše slabost. Občas jsme takoví šílenci, že tam jedeme jen na otočku na nákup. Inspirací mi bylo i vaření s babičkou. Jako malá jsem u ní trávila hodně času. A dřív se k jídlu přistupovalo hodně poctivě, vždycky musel být teplý oběd. Dnes je trend vařit českou kuchyni moderně a lehce. To se také snažím zakomponovat do našich produktů. Teď jsme vymysleli skvělou věc, Kus-Štrúdlu, což je kuskus se všemi ingrediencemi, které se dávají do štrúdlu.

Na stránkách píšete, že jste česká firma. Proč tedy ten italsky znějící název? Co má vlastně vyjadřovat?

Nad názvem jsme hodně dlouho přemýšleli. Chtěli jsme, aby z něj byla cítit a vidět ta lehkost, zábava. Vaření má být zábava. Protože když není, nemá to cenu. Nechtěli jsme to pojmout vůbec edukativně, říkat lidem: „Tady máte zdravý výrobek, jezte ho.“ Vím, že tohle přesně nefunguje. To mám vyzkoušené i na našem synovi.

Kdo byl vaším prvním ochutnavačem?

Jako první ochutnávám vždycky já. Potom se dělají opakované degustace naslepo, které provádí všichni zaměstnanci našich dalších rodinných firem. Vždycky ví, že jí třeba rizoto, ale neví, co jsme do něj přesně dali. Klasicky se známkuje, hodnotí se chuť, vůně, vzhled, doba vaření. Až potom jde výrobek na trh, nepustíme nic, co není pořádně prověřené.

Z kolika lidí se v současnosti skládá váš tým?

Značku LeGracie provozuje společnost Bellinni, pak máme ještě jednu rodinnou společnost. V tuhle chvíli čítáme asi dvacet zaměstnanců. Pozice jsou sdílené, nemáme dogmaticky rozděleno, co kdo bude pro jakou značku dělat. Všichni se starají o všechny značky, práce je pro ně hodně pestrá.

Produkty zatím distribuujete pouze do malých obchodů po celé republice. Plánujete v budoucnu uzavřít spolupráci se supermarkety?

Zatím o takové spolupráci neuvažujeme. Myslím si, že kdyby naši značku pohltil konzum, přestala by působit tak, jak chceme. Ostatně zákazníci, kteří chtějí jíst kvalitně a zdravě, vyhledávají právě ty menší obchody. Naše produkty si ale snadno můžete pořídit i z pohodlí domova. Máme vlastní internetový obchod a spolupracujeme také s řadou dalších e-shopů.

Řekla byste o sobě, že jste profesionální kuchařka?

Samozřejmě sleduju pořady, kupuju si různé knihy s recepty, nepovažuju se ale za nějakou profi kuchařku, jsem prostě jen žena, kterou baví vařit a myslím si, že nevařím úplně špatně. Chvilku jsem přemýšlela o otevření vlastního bistra, ale pak přišel nápad s LeGracií a já si uvědomila, že to je ta cesta. Mám štěstí v tom, že mám cit pro suroviny. Mám v hlavě takovou databanku chutí. Dokážu si představit, jak co bude chutnat a které suroviny se k sobě hodí.

Jak zhruba vypadá váš pracovní den?

Vstávám každý den v půl šesté ráno. Když přijdu do kanceláře, musím si přesně rozdělit, čemu se ten den budu věnovat, jestli se zaměřím na administrativu, vývoj novinek, testování výrobků nebo vzdělávání kolegů. Moje pracovní priority se během dne často mění. Někdy se stane, že před polednem vyjdu z kanceláře, uvážu si kolem krku zástěru a jdu vařit k nám do kuchyňského studia. Jídlu tedy věnuju opravdu sto procent svého času, řeším ho opravdu celý den, v práci a potom i doma s Pavlem. Našemu synovi z toho jde někdy hlava kolem a říká nám, abychom se bavili o něčem jiném.

Co máte na vaší práci nejradši?

Baví mě úplně všechno, ale nejradši mám asi ten moment, kdy mi v hlavě sepne nová receptura. Líbí se mi, že když ji pak nachystám a jdu něco dělat vedle, slyším kolegy, jak jim recept chutná a hlasitě ho komentují.

Měla jste někdy pocit, že jste se rozhodla špatně? 

Ne, ani jednou. O všem, do čeho jdu, musím být pevně přesvědčená. Hlavou i srdcem. Věřím, že když člověk dělá něco s láskou a poctivě, vždycky se mu to vrátí. A mně se to vrací už teď a mám z toho radost.