Může dělat stylistku kdokoliv? Je potřeba mít vystudovanou nějakou školu?

Podle mě to nemůže dělat každý. Komu by se chtělo pořád jenom nakupovat? (směje se) Popravdě, svojí práci miluju, ale není to jen o vybírání oblečení, projíždění blogů, módních serverů a knih. Je to i dřina obnášející tahání dvacetikilovejch krabic a Ikea tašek a velká zodpovědnost. A také k tomu občas patří data, čísla a nějaká ta tabulka. A je to i o tom, nejet si svůj styl, ale umět se vcítit do zadání od klienta nebo do lidí, které oblékáš. Práce stylisty předpokládá hodně psychologie a velkou dávku empatie. Školy jsou fajn, o tom není pochyb, ale při téhle práci ti stejně nejvíce dají zkušenosti, stáže u profíků a absolutním must have je velká spousta enthusiasmu a osobního nadšení. A asi je dobrý mít aspoň trochu vkus. (směje se)

Jak ses tedy stala stylistkou?

Já byla fashion addicted už odmalička, když mi maminka šila na stroji kousky, které nikde nebyly k dostání. Nikdy nezapomenu na svůj hysterickej záchvat, když mě babička navlíkla do tělovejch punčocháčů, k tomu mi dala jenom tričko a poslala mě na nákup do sámošky. Takže asi není divu, že jsem už od střední chtěla dělat v módním časopise. Prvním krokem byl post asistentky inzerce v Dolce Vita a Harper's Bazaar a po pár měsících jsem dostala nabídku dělat asistentku redakce v nově vznikajícím časopisu TIME IN. Protože jsem trochu workoholik, po pár týdnech jsem se začala vrtat i do článků a rozhovorů a občas u toho někoho oblékla. Najednou jsem sbírala podklady od redaktorů, posílala časák po nocích do tisku, psala články a vytvářela styling jak lidí, tak produktových kompozic. Poté jsem tři roky pracovala pro časopis Glanc, pak jsem pár let nabírala zkušenosti v reklamce, dělala jsem styling a texty pro časopisy obchodních center a při práci se skvělou fotografkou Lenkou Hatašovou jsem oblékla snad půlku českých celebrit.

Vím o tobě, že raději než celebrity oblékáš normální lidi. Proč?

Oblékání celebrit je super, ale strašně easy. Jsou zvyklí a berou tyhle věci automaticky. Jenže kdykoli obléknu třeba maminku od dětí, která nestíhá lítat po obchodech a není se sebou spokojená, mnohem víc mě to naplní. Má totiž evidentní radost a už v momentě, kdy ji hezky oblékneš, vidíš změnu. Jinak se postaví, rovně a sebevědomě, jinak se sama na sebe podívá, usmívá se a má jiný výraz v očích. A to je pravý důkaz toho, že móda není jen povrchní záležitost. Ale i celebrity ti někdy udělají radost. Karel Gott mi jednou „brblal“, že si na sebe ten béžový oblek rozhodně neoblékne, protože béžovou nesnáší. A když jsme se po pár letech potkali v jedné kavárně, měl na sobě béžovou bundu a s úsměvem mi povídá: „Gábino, vidíte, jakou barvu má moje bunda?”

Koho je peklo oblékat a s kým to jde naopak hladce? S ženami, muži nebo dětmi?

Děti miluju, i když záleží, jak moc jsou rozmazlené a podle toho pak vypadá i výsledek. (smích) Zajímavé je, že muži jsou větší modelky než ženy. Ty většinou neodmlouvají a jsou mnohem odvážnější. Muži jsou výzva předpokládající předchozí meditaci a občas i panáka. A možná právě proto muže oblékám nejraději. Navíc pánskou módu zbožňuju a protože jí sama až na výjimky nosit nemůžu, dosytosti si práci s muži užívám.

Co je pro tebe největší módní nešvar mezi Čechy?

Jednou jsme s mou kolegyní Míšou natočily díl do mého pořadu „Na velikosti nezáleží“ o českých módních faux pas, který jsme pojaly s až příliš velkým nadhledem. Nenapadlo nás, že věty typu „Když koupíš pytel bambor, nedávej je do igelitky, ale do kabelky s názvem shopper,“ vezmou diváci tak vážně, a že díky tomu schytáme přes 400 hejtů. Jasně, že když jde člověk na velký nákup, odchází s igelitkami. My jsme se snažily jen popostrčit ty, kteří nosí igelitky místo kabelek. A takových je prostě v Čechách spousta. Stejně jako mužů ve špatně padnoucím obleku, s bílým tílkem pod bílou košilí, se špatně zvolenými ponožkami a botami. Vrátím-li se ale reakcím na náš faux pas díl: sice nás zaskočily, ale vlastně potvrzují, že některým Čechům chybí nadhled a ironie jim je cizí. Naštěstí, když se rozhlédneš po ulicích, vidíš pokrok. Češi se umějí velmi dobře oblékat, když chtějí.

Jaké názory celkově převažují na tvůj pořad?

Jasně, že hejty. A já je ještě k tomu všechny čtu! (smích) Naštěstí mi to kompenzují ti, kteří mi ty hezké věci píšou do zpráv nebo mě zastaví na ulici, řeknou mi, že mě poznali podle C., což je moje psí láska, která je ve většině videí se mnou, a že je moje videa inspirují. A to jsou momenty, který mě ujišťují, že to nedělám úplně zbytečně.

Jak reaguješ na módní trendy? Se kterými ses musela smířit a které tě naopak baví?

Je zvláštní, že co se jídla týče, musím vyzkoušet každou novinku. Naopak některé módní novinky často nejsem ochotná vůbec přijmout. Příkladem budiž podprsenka přes tričko nebo košili. Nechápu. Možná časem pochopím a možná v tom v říjnu potkáte i mě. Protože když se zamyslíte, spousta trendů vám na jejich počátku přišla směšná a pak jste je najednou automaticky nosili a nechápali, jak jste mohli někdy nosit něco jiného. Prostě nám trendy zamotávají hlavu stejně jako všechny nové lásky. A nikdy to nebude jinak. Naštěstí mám v týmu Míru a Zuzku, kteří se žádného nového trendu nebojí a jdou do všeho po hlavě. A dělají to proklatě dobře. Já a moje kolegyně Betty jsme trochu konzervativnější, ale i tak bych řekla, že máme koule. Aspoň občas! (smích)

Jak to máš s módou v soukromí ty?

Jsem ráda, že jsem stylistka, protože to, co nemůžu nosit já, můžu oblékat někomu jinému. Jsem taková kovářovic kobyla, nejčastěji mě totiž potkáš v teniskách, džínech a bílém tričku. Pořád něco nestíhám, takže potřebuju mít ve skříni kousky, který na sebe prostě hodíš a jdeš. Jednou, když jsem si oblékla něco extravagantnějšího, se na mě podíval můj kolega Míra se slovy: „Gábino, ty teď vypadáš jako stylistka!“ A já mu na to řekla: „Dík, tak já se jdu zase převlíknout do Gábiny!” Takže asi tak. Pro mě je prostě důležité, abych se v oblečení, co mám na sobě, cítila pořád jako já.

Foto: Gabriela Koutská