Před samotnou jízdou

Jestli si myslíte, že mě pustili do vlaku jen tak z fleku, pak jste na omylu. Standardní školící doba jednoho stevarda je asi dva týdny, já na to mám sotva pár hodin. Musím projít bezpečnostním školením, které podstupuje každý, kdo vstoupí do vlaku za jiným účelem, než je cestování. I když mezi námi by se hodilo i všem cestujícím. Po instruktáži dostávám obrovskou bichli na domácí studium, ve které je hezky popsáno úplně všechno od A do Z. (Ok, moc jsem si nastudovat nestihla, takže budu doufat, že si vystačím i s málem.) S Lukášem Trnavským, bývalým stevardem a současným členem marketingového týmu, od kterého se teď pro jistotu nehnu ani na krok, si jdeme prohlédnout vlak, abych věděla, kde co najdu, až nastane den D. Ve vlaku to vypadá skvostně a já najednou vůbec nechápu, kde se vzala moje zažitá představa, že jezdit vlakem je fuj, a že autobusy jsou o moc lepší způsob dopravy. Pro orientaci dostávám jídelní lístek a jdu domů s pocitem absolutního guláše v hlavě. Jsme domluvení, že jako stevardka pojedu jen po cestě tam, abych toho neměla plné kecky. Pozítří to vypukne.

Samé dobré zprávy

Je osm ráno a já přicházím do kanceláře LEO Expressu. Těším se, ale zároveň se bojím, že něco zvořu. Přichází Lukáš a hned na úvod mi sděluje super zprávu, že jeden ze stevardů se omluvil a nepojede s námi. Začínám být nervní, beru na sebe zelenou košili a ptám se Lukáše, jestli nemají nějakou cedulku s nápisem: „Omlouvám se, jsem retard“. Lukáš mi s úsměvem podává jmenovku s popiskem „Zácvik“ a já se cítím o trochu klidněji. Jdeme na vlak, všichni jsou hrozně happy a v klídku, já teda o něco míň. V duchu si říkám, že snad nikdo nebude žalovat LEO Express kvůli neschopné stevardce.

Krušné začátky

Rozjíždíme se. Dost to hází, ale snažím se dělat, že to zvládám. Lukáš je super, moje šnečí tempo nijak nekomentuje a pomáhá mi, jak jen to jde. Objednávky se snažím vyřizovat rychle a s úsměvem. Asi po deseti minutách se mi podaří převrhnout slečně kafe, které má položené na stolku před sebou. Stáhnou se mi půlky. Bojím se, že jsem ji opařila, nebo zničila její outfit. Slečna je naštěstí celá, bere to dost sportovně, přijímá mou omluvu i nové kafe a jedeme dál. Jsem z toho ještě chvilku trochu rozhozená, ale dávám si velký pozor. Lukáš mě s klidem ujišťuje, že se nic neděje, že to se stává často. Nekřičí na mě, ani když v další zastávce zdržím vlak, protože nevnímám signál pro nástup. Je to borec.

Už se do toho dostávám

S přibývajícími kilometry mám pocit, že to začínám zvládat. Dokonce mě to dost baví. S Lukášem jedeme, jako kdybychom byli parťáci odjakživa, cestující jsou neskutečně příjemní. Od jednoho postaršího pána, který si myslí, že jsem krásná a šikovná, dostávám sušenku. Někteří cestující se se mnou dávají do řeči a pochvalují si jídlo i veškerý servis. Čtveřice milých mladých slečen si objednává jednu porci za druhou. Po salátech a půlených bagetách se jenom zapráší, kafe teče proudem. Lukáš se ptá, jestli se nechci nechat u nich zaměstnat a dělá si ze mě srandu, že kdybych mohla, rozprodám cestujícím celou kuchyni. Dmu se pýchou a mrzí mě, že za chvíli už ze mě bude jen obyčejný civilista.

Jdeme do finiše

Je krátce po dvanácté, vlak vjíždí za zvuků slavnostní znělky do Starého Města u Uherského Hradiště. S vítězoslavným výrazem se opřu o sedadlo. Připadám si jako kapitán obávané zaoceánské lodi, který se úspěšně vrátil z velké plavby kolem světa. Převlékám se ze své zelené košile a pomalu se loučím s kávovarem a ledničkou, ze kterých se během těch pár hodin stali moji velcí kámoši. Největším hrdinou dne je ale pro mě stejně Lukáš, který to se mnou trpělivě snášel a ani jednou mi nevynadal. U Ilči a Jakuba, dalších dvou skvělých stevardů z druhé části vlaku, si kupuju Caesar salát, za který by se nemusela stydět žádná restaurace a Winku, super osvěžující pití s kapkou vína. Sedám si mezi normální cestující, a když vidím Lukáše, jak zkušeně pobíhá po své části vlaku a nosí plné tácy jídla a pití, jsem trochu smutná z toho, že mám padla. Taky mě malinko hryže svědomí, že jsem ho nechala v tom frmolu samotného. Jsem lehce unavená, ale klidně bych si dala i cestu zpátky.

Jak to nakonec dopadlo?

Musím říct, že celá cesta dopadla nad očekávání. Nikdo mě nebuzeroval, občas jsem si trochu mákla, ale žádné galeje to nebyly. Ostatní stevardi se ke mně chovali moc mile a troufám si tvrdit, že díky jejich pohodovému přístupu ze mě opadla veškerá nervozita. Většina cestujících byla naprosto bez problému, někteří byli viditelně rádi za poskytnutý servis a pozornost, kterou jsme jim věnovali. Za sebe můžu práci v LEU určitě doporučit, zvláště pak pokud máte dobrodružnou povahu a baví vás být neustále v pohybu a starat se o ostatní. Doufám, že pro ty z vás, kteří o téhle práci uvažují už delší dobu a potřebovali jen trochu popohnat, ale i pro ty ostatní, bude tenhle článek tím správným postrčením. Na závěr zbývá dodat jen jedno: Uvidíme se ve vlaku.