Kde nyní žijete?

Teď jsem v Čechách na třetí pokus, tentokrát ale v Praze. Poprvé jsem tu byl v roce 2001. To byla spíš náhoda, přijel jsem do Prahy na víkend za kamarádem a skončil jsem rok v Plzni jako učitel francouzštiny. Problém byl, že v té době jsem ještě neměl žádný diplom na učitele francouzštiny, bez kterého mě nikde nechtěli zaměstnat. Hledal jsem dál a už jsem z toho začínal být unavený. Zkusil jsem zavolat do Plzně, kde mi řekli, že mají lektora domluveného. To už jsem si řekl: „A dost!“. Pověděl jsem jim, že jsem lepší a že si přijedu popovídat u kávy. Do práce jsem tam nastoupil další pondělí. Pak jsem byl rok v Příbrami, kde jsem měl i obchod s francouzskou biokosmetikou. Mezi tím jsem si v Paříži dodělal ten certifikát a pak jsem cestoval.

Kde všude jste byl?

Cestoval jsem hodně díky tomu, že jsem se stal učitelem francouzštiny, nyní učím už dvanáct let. Žil jsem ve Švédsku, v Příbrami, v Plzni, v Japonsku...

Co Vás nakonec přivedlo zpátky do Čech?

Dělal jsem v Paříži ředitele čínské školy. Když jsem tam skončil, rozhodoval jsem se, co dál. Možnost byla pokračovat jako učitel francouzštiny, oženit se a mít děti… Ale v hlavě jsem měl pořád nějaký hlas, co mi říkal, že chci být komikem v češtině! Samozřejmě, že okolí mi říkalo, že je to naprosto šílený nápad. Že prý je to iracionální, že vlastně nevím, proč to chci, že je to jen pocit. I já jsem si to říkal, ale zároveň jsem věděl, že pokud to aspoň nezkusím, nikdy nebudu mít klid. V Paříži jsem se opravdu necítil dobře, a tak jsem se rozhodl, že se do Čech vrátím a budu pracovat na tom, abych mohl být komikem v češtině. Teď je to asi rok, co jsem tady a od té doby píšu skeče, knihy, glosy pro rádio… a vypadá to, že to začíná fungovat!

Nějakou dobu jste se živil jako právník. Jak dlouho? 

Jako právník jsem nepracoval ani dva roky, byl jsem chvíli ve Francii, chvíli v Německu. Jsem ale nejhorší právník na světě! Se mnou všechny soudy zaručeně prohrajete, všechny pokuty budete muset zaplatit, skončíte ve vězení a možná i s trestem smrti. (směje se)

Učitel jste lepší?

Ano, být učitelem je něco, co mám opravdu rád a co chci opravdu v životě dělat. To prostě byl můj vnitřní hlas. Ten mi vždycky říkal: „Musíš být komik večera“. Bylo to čiré šílenství! (směje se) Nevěřil jsem, že mi tohle ten hlas říká… Tak jsem se rozhodl dvanáct dní nic nejíst, pil jsem jen vodu, abych měl uvnitř jen ten hlas a nic ho neohlušovalo. A on tam opravdu byl a říkal to!

Co se dělo dál?

Ujistil jsem se, že to opravdu chci dělat. Psal jsem si nejprve skeče, ale česky jsem zatím mluvil opravdu pomalu. A tak jsem se rozhodl sepsat to v knihu a tu jsem nabídl nakladateli. Souhlasil a dokonce chtěl ještě víc příběhů. Tak jsem vzal pero a zápisník a tři měsíce jsem chodil po Praze a hledal nové náměty. Zastavoval jsem náhodné lidi a oslovoval je.

A fungovalo to?

Šlo to rychle jako blázen! Mám za to, že je třeba dělat věci, co lidé pokládají za nemožné. Ten efekt překvapení funguje. Nejraději sleduji matky. Zdá se mi, že jakmile se žena stane matkou, slovo „nemožné“ přestane existovat. A u nich najdu vždycky tu nejlepší inspiraci.

Tyhle příběhy jste tedy nedávno vydal v knize Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk. Už víte, o čem budete psát příště?

V další knize se chci věnovat vztahu mezi muži a ženami. Inspiraci jsem sbíral hlavně v období, kdy jsem si přivydělával jako kouč lásky.

V čem spočívá vztah mezi ženou a mužem a kde vznikají problémy?

Že se lidé snaží napasovat do vztahu, který nemůže fungovat. Lidé také neumí číst druhé, zejména řeč těla. A taky v tom, že muži ženu objektivizují. To znamená, že vidí ženu jako objekt, řeknou si “tu chci”. Ale nepoloží si otázku, jestli budou fungovat “spolu”, to znamená tvořit obousměrný vztah. Žena si oproti tomu řekne “s ním chci být”. Ona počítá s tím, že budou tvořit něco společného, ale muž vztah vidí jen jedním směrem od sebe. Problematické jsou také vztahy, které začínají přes internet. Protože při seznámení jsou důležité feromony, ne jen to, že jsou oba perfektní na internetu.

Říkáte, že čeština Vás baví a rád v ní píšete a bavíte lidi. Co se Vám na ní tak líbí?

Někdo má rád auta, mě fascinují jazyky. A čeština je pro mě něco jako mercedes. Jazyků ovládám sedm a svůj rejstřík chci dál rozšiřovat. Čeština je sice ze začátku opravdu těžká, ale pokud pro jazyky máte vášeň, pak to jde samo. Váš jazyk je pro mě vlastně i důvod, proč jsem teď tady, žádný jiný podstatný důvod nemám.

Je přece jen něco kromě češtiny, co se Vám na Čechách nebo Češích líbí?

Moc se mi líbí, že Češi nečekají, že věci spadnou samy z nebe. Tahle země se v dobrém slova smyslu hodně mění, Češi věří v individuální sílu. Například Francouzi to mají tak, že nevěří, že sami dokážou něco změnit. Ptají se spíš pořád, co dělá vláda, co radnice?

Na druhou stranu, říká se, že Češi jsou hodně uzavření a pro cizince asi není úplně jednoduché se mezi ně dostat.

To je pravda. Zažil jsem tu pár takových nepříjemných momentů. Třeba když mi bylo ze začátku řečeno, že když tu chci žít, musím se naučit Česky, že jiným jazykem tu nemůžu mluvit. Teď se tomu směju, ale vidím, že polovina Čechů má strach z cizinců. Pravdou ale je, že když jsem žil ve Švédsku, bylo to tam ještě horší. Cizinec tam vždycky zůstane cizincem. Zajímavé je, že dokud jste Francouz v Čechách, který umí česky jen pár slov, jste milý. Když jsem se pak naučil česky lépe, začal jsem být spíš divný. Na druhou stranu je ale i dost lidí, kteří mě mají rádi právě proto, že jsem Francouz. Jednou asi sesbírám maily, které dostávám od lidí a sepíšu je do další knihy, protože reakce některých lidí, ať už pozitivní nebo negativní, jsou opravdu zajímavé.