Jak jste to dali dohromady, jaká byla cesta?

S kolegou Adamem jsme při cestách na západ viděli spoustu zajímavých obchodů. Řekli jsme si, že u nás v Čechách nic takového není, a že ještě nikoho nenapadlo obdivovat tyhle hezké věci z druhé poloviny 20. století. A takhle jednoduše to začalo.

Kdo vlastně jste? Čemu jste se věnovali ještě před obchodem? 

Já jsem vystudovaný fotograf a Adam je sociální pracovník. Nejsme architekti nebo designéři, tohle nás prostě jen baví.

Kolik lidí s vámi na projektu pracuje?

Není to jenom o renovování, tam se pohybují všehovšudy tři lidi. Nedávno jsme ale měli slavnostní večeři k Czech Grand Designu a tam už nás bylo patnáct – současní i bývalí spolupracovníci. A to rozhodně nebyli všichni, kteří se kdy nějak zapojili. Aktuálně s námi pravidelně pracuje deset lidí, ale většinou jsou to part-timeři.

Jaká je cesta jednoho produktu od doby, kdy ho někde objevíte, až k tomu, než přijde do vašeho obchodu? Četla jsem, že některé kousky máte i z hotelu Praha. Jak jste se k nim dostali?

Přímo z hotelu Praha nemáme vůbec nic, protože jsme se tam nedostali. Já jsem se tam ale chodil dívat dřív. Ještě před tím, než jsme vůbec měli nějaký obchod. Obdivoval jsem tu monstrózní stavbu a to, jak to uvnitř bylo krásné…

… ještě když to tam fungovalo?

… jo, ještě když hotel normálně fungoval. Samozřejmě jsme se snažili odtamtud něco získat, protože jsme tušili, že tam toho nábytku mají dost. Viděli jsme taky, že ho nahrazují novými - často nepěknými - věcmi. Zkontaktovali jsme majitele a dozvěděli jsme se, že za jedno křeslo chtějí osmdesát tisíc! To nám nešlo do hlavy.

Věci z hotelu se nám ale podařilo získat úplně jinou cestou. Potkali jsme se totiž se zaměstnanci gruzínské firmy, která jeho vybavení dostala jako součást nějakého česko – slovensko – ruského vyrovnání po roce 89. K těm kouskům jsme se tedy dostali až dávno po zbourání hotelu.

A co jste u nich objevili?

Bylo to jako kdybychom našli poklad na stříbrném jezeře. Nejdřív jsme nakupovali střízlivě, ale pak jsme tam jeli podruhé a koupili jsme úplně všechno, co se nám líbilo. Věděli jsme totiž, že takovou šanci už mít nikdy v životě nebudeme. Co máme k prodeji přesně, zjistíte v našem obchodě v Týnské uličce nebo v katalogu na webových stránkách Nanovo.

S tím hotelem je to zajímavý. Vyrůstala jsem nedaleko od něj a vím, že když se hotel stavěl, byli místní hrozně naštvaní. Vadilo jim, že zabral volnou plochu s krásným výhledem. To jsem já nezažila, ale byla jsem naopak zas smutná, že ho teď zbourali. Zajímalo by mě, jestli i vy míváte k věcem takový vztah, protože vám jich rukama projde hodně. Stalo se vám někdy to, že jste se upnuli na něco, co jste původně chtěli prodat, a nakonec jste to neudělali?

Až takhle ne. Ze začátku to bylo tak, že jsme se s těmi věcmi dost mazlili. Byli jsme na to s kolegou Adamem sami dva, a když nám přišla poštou třeba lampička, byli jsme z toho úplně mimo. To je tak, když něco vidíte tisíckrát na obrázku a najednou to máte skutečně v ruce a může si to osahat –  to byl úžasný pocit. Paradoxně už teď věci vůbec nenakupujeme, protože máme opravdu velké zásoby a soustředíme se hlavně na vedení obchodu, veletrhy a celkovou profesionalizaci toho, co děláme. Teď už se s každou věcí tak nemazlíme.

Tomu rozumím. Věci postupně zevšední, když se stanou každodenní rutinou…

Jestli k tomu ještě můžu něco... Například teď jsme něco dostali od jednoho skvělého pána. Je to jeden Čechošvýcar a přijde mi, že trochu zkouší, jestli jsme “dobří” lidi. Má vymyšlenou takovou soustavu testů, pořád k nám chodí, navštěvuje nás a zve nás k sobě s manželkou na večeři vždycky, když přijede do Prahy. Takový milý vztah si k nám vybudoval na základě toho, že si o nás někde vystřihl článek a došel do Kolbenky (Kolbenova ulice v Praze, kde měli Nanovo původně dílnu a výdejnu zboží. Dnes místo funguje jako sklad. – pozn. redakce). Ten pán nám dal nějakou švýcarskou lampu a o té jsem si hned řekl, že ji nemůžu poslat dál. U sebe doma mám od nás z obchodu asi tři věci a protože si zatím nechci napevno zařizovat byt, mám to celé takové sparťanské. Ale tuhle lampu, tu mám fakt rád. 

S tím souvisí i to, že tu teď byla jedna slečna, se kterou jsme si povídali o tom, jaké signály vysíláme. Shodli jsme se na tom, že jsou snad pozitivní a na základě toho se s námi dávají dohromady samí dobří lidi. Do našeho obchodu chodí jen zákazníci, kteří mají dobrou náladu, jsou v pohodě, pokecáme si s nimi, a je prostě příjemné tady s těmi lidmi být. 

Máte stálé zákazníky?

Máme jich hodně a jsme za to rádi. Z osmdesáti procent to pak přeroste v to, že se sem tam zastaví, pokecají, dají si kafe a jdou dál. Takové kamarádské vztahy.

Teď jste vyhráli cenu Czech Grand Design za obchod roku. Jaký to má pro vás praktický přínos?

Zatím žádný. I když teď nám volala jedna paní, že vyklízí byt, a že nám chce dát nějaký nábytek, tak ať se přijedeme podívat. Přijeli jsme, trošku jsem se s ní zapovídal a dozvěděl jsem se, že nás viděla v televizi na předávání té ceny. Ale jinak, že by se dveře netrhly, to ne.

Berete to, co děláte, jako umění?

Dřív jsme si kladli spoustu otázek – jestli je ta věc dost dobrá, jestli je to dobře opravené nebo jestli jsme vybrali správnou látku. Zkrátka stres z toho, jestli jsme tu věc udělali dobře a jestli to má celé smysl. V tomhle ohledu si trochu jako umělci přijdeme, ale jinak ne. Nejsme tvůrci a nestojíme za designem. 

Jeden můj kamarád fotograf říká, že umění v dnešním světě už není pro „normální“ lidi. Že už tomu nerozumí. Mířím tím k otázce, jestli je užité umění pořád umění.

S vaším kamarádem souhlasím. Nedávno jsem četl rozhovor, teď si nevzpomenu s kým, ale bylo to o tom, že už lidi otravuje to vylívání srdíček a schovávání se za koncepty. Já to mám taky tak. Líbí se mi to, co se dělalo dřív, třeba ještě ta padesátá a šedesátá léta. Ty věci tehdy vyvolávaly nějaké pocity. Teď, když jdu do galerie současného umění – nevím, jestli jsem už tak obrněný, že ten pocit už ani mít nechci – ale přijde mi, že tam ta poetika není. Umění jsem studoval a zase jsem ho rychle zavrhl. Nebyl bych dobrý umělec, tak jsem se na to radši vykašlal. Umění obecně mám rád, jen dnešní umění prostě není moje.

Co prodej v zahraničí? Četla jsem o jednom vašem pop-up shopu v Lipsku. 

Jo, to byla hrůza.

Hrůza? Jakto?

Oslovili nás lidi, co měli nějaký výstavní prostor v Lipsku. Že tam dělají různé pop-upy a jestli tam nechceme něco odvézt. Tak to bylo nejdřív „hurá, hurá, tak to tam odvezem!“…

Nicméně z toho nakonec vylezlo hrozně moc práce a tři měsíce neustálého řešení. "Tohle se prodalo, musíme tam něco poslat, poleťte sem, ... ." No a za ty tři měsíce jsme si nakonec vydělali sedm tisíc korun. Ale tímhle se člověk učí.

Nic takového už tedy nechystáte?

Jezdíme na veletrhy. Teď jsme byli v Bruselu, tam jsme prodávali už loni a bylo to super. Předtím jsme zase vyrazili do Amsterdamu.

Soustředíte se pouze na české věci? Vím, že některé věci máte třeba ze Švýcarska. 

Primárně je opravdu všechno České. Chceme lidem ukázat, že i u nás byly skvělé designové kousky. Spousta lidí to bohužel vnímá tak, že ty věci měli doma a nejsou schopni se na ně podívat novýma očima. Vidí v nich připomínku komunismu. My se jim snažíme ty oči otevřít. Jeden z důvodů, proč jsme na tom místě, na kterém jsme (Týnská ulička v samém centru staré Prahy – pozn. redakce), je ukázat turistům, že si nemusí z Prahy odvážet matrjošky a český křišťál z Číny, ale že si můžou koupit něco, v čem je kus historie, co dobře vypadá, je relativně unikátní, kvalitně vyrobené a hlavně je to z Československa. Zahraničních věcí taky pár máme, ale to jen když se nám opravdu líbí. Tohle křeslo, na kterém se houpete, je z Finska, to druhé bílé je ze Švédska. Když jsou to takové hezké věci a my na ně narazíme, tak je zařadíme do nabídky. Ale že bychom je nějak vyhledávali, to ne. Pátráme spíš po těch unikátních českých kouscích.

Kde a jak ty věci hledáte?

Hledají se těžce. Ale zase je to zábavnější a člověk se k tomu potřebuje trochu vzdělávat. Vede k nim trochu strastiplnější cesta, ale potkáváme přitom i jiné lidi, kteří nás třeba zase nasměrují jinam. Chceme teď prodávat věci, které lidi nikde neviděli a jsou vyrobené v Československu.

Kde je ten klíč, podle kterého vybíráte?

Že se nám líbí, to je jediný klíč.

Máte třeba nějaký oblíbený prvek nebo materiál?

Dobrý materiál je základ – to znamená většinou dřevo, kov, sklo, kůže. A taky to musí být kvalitně zpracované. To je asi všechno. Protože když to takhle je, jde ta věc většinou jednoduše opravit. Když je to nějaký šmejd, tak s tím už nikdo nic moc neudělá. Plasty jsou většinou ošemetné, protože s plastem starým třicet let už toho moc nevymyslíte.

S čím konkrétně vy dva nejradši pracujete?

Já nejradši s počítačem. (smích) Teď už nic neopravuji, není na to čas. A i když někdy kňučím, že by mě to bavilo, protože někdy mě baví zaměstnat ruce místo hlavy, tak to už nedělám. Já už jen počítač, povídání a hlava. (smích)

Nechybí Vám ta ruční práce?

Já si myslím, že je dobré se zrelaxovat někde jinde, než v dílně. Přijde mi, že lidi s tou prací trošičku šílí. Kdo maká víc a je šestnáct hodin denně v práci, ten je větší frajer. Mně to přijde jako úplná blbost, takže se jdu radši projít do lesa nebo lítám na paraglidu, i když k tomu v Čechách bohužel nejsou moc dobré podmínky. Zkrátka, místo toho, abych si v dílně něco brousil nebo piloval, jdu radši ven.

Jaký je váš hlavní cíl pro nejbližší dobu?

Chceme se věnovat hlavně organizaci, aby celý ten organismus fungoval tak, jak má. A taky bychom rádi získali prostor pro vymýšlení nových projektů. Potřebovali bychom taky zautomatizovat chod webu, protože tam pořád vidíme sto tisíc milionů much. Já, ač by si to rodiče nikdy nepomysleli, jsem se stal puntičkářem. Vadí mi, že to není ještě úplně dobré a rád bych to zdokonalil. Tou cenou, kterou jsme teď dostali, jsme se v tomhle odvětví vyšvihli tak, že už pro nás není, co se týče odborné veřejnosti, moc kam jít v České republice dál. Teď by mě bavilo vyhrát něco jako Podnikatel roku., což by pro mě znamenalo, že obchod funguje tak, jak má. A nejen, že to naoko vypadá dobře.

Teď mě napadá – ta cena je udílená jen za samotný vzhled interiéru, anebo i za to, co se v něm prodává?

Obojí. Támhle ji máme vystavenou a je tam napsáno „Obchod roku za obchod a jeho celkový koncept“. Takže za to, jak se tomu věnujeme a co děláme. Dalších nápadů mám v hlavě milion, třeba tu chceme dělat přednášky. Nápadů jsou mraky, ale my se teď chceme hlavně stabilizovat a uklidit si na vlastním dvorku.

Takže nějaké přednášky, třeba i workshopy?

Teď plánujeme, že budeme dělat první přednášku, pravděpodobně o hotelu Praha. Domluvil jsem se s Adamem Štechem a Pavlem Karousem, což jsou takoví dva největší odborníci naší generace na tuto problematiku. Ještě bych k nim chtěl sehnat nějakého vrchního číšníka nebo vedoucího recepce z hotelu. Aby nám řekl, jak to opravdu fungovalo, když to v těch osmdesátých letech otevřeli. Jak to vypadalo, když si tam Jásir Arafat chodil zakouřit doutník, jestli se tam s ním potkali na záchodě, nebo si s ním dávali panáka. Takže udělat přednášku sice odbornou, ale tímhle to přiblížit i normálním lidem, aby to bylo zajímavé pro všechny.